Právní poznání v praxi

Nejvyšší soud v usnesení 20 Cdo 2176/2024 ze dne 11. 2. 2025 rozhodl: Exekuce se nezastaví jen proto, že uplynula zákonná lhůta, pokud by její ukončení odporovalo dobrým mravům. Podle § 55 odst. 7 a 11 exekučního řádu se sice běžně bezvýsledná exekuce zastavuje, ale soud výslovně připustil výjimku – v mimořádných případech může pokračovat bez ohledu na čas.

Identifikační úkony musí být podloženy konkrétními okolnostmi, které naznačují riziko opakování trestné činnosti, její eskalace či účast na jiné, dosud nevyšetřené trestné činnosti. Nezbytnost identifikačních úkonů musí být odůvodněna jejich nepostradatelností pro zjištění spojitosti mezi osobou a trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele. V případech hospodářských nebo nenásilných trestných činů spáchaných dosud netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost identifikačních úkonů na základě uvedených kritérií.

Dočasná pracovní neschopnost ("(...) je stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné důvody uvedené v NemPoj neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost."1)) představuje právní institut, jehož primárním úkolem je ochrana zaměstnance. Tento institut je zakotven v pracovním právu a jeho účelem je zajistit zaměstnanci dostatečný čas na zotavení bez ztráty příjmu. Nicméně, v praxi se mohou vyskytovat případy, kdy zaměstnanci zneužívají tohoto práva a porušují pravidla spojená s dočasnou pracovní neschopností. Tento článek se zaměřuje na právní rámec a důsledky porušování dočasné pracovní neschopnosti zaměstnancem a nabízí přehled opatření, která mohou zaměstnavatelé přijmout k prevenci a řešení těchto situací, a to vůči zaměstnancům samotným.

Insolvenční řízení je zvláštním druhem civilního procesu, jenž slouží k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka nikoli k prosazování individuálních zájmů věřitelů.1) Úpadek nebo hrozící úpadek má být v insolvenčním řízení řešen některým ze způsobů, který stanovuje insolvenční zákon, tak aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.2) Mají-li být tyto cíle insolvenčního řízení naplněny, musí dojít ke zmapování majetkových hodnot, z nichž mají být věřitelé v průběhu insolvenčního řízení uspokojováni.

Společnost občanského práva a tichá společnost jsou instituty závazkového práva zakotvené vedle sebe v občanském zákoníku. Výrazným společným znakem, který je odlišuje od většiny ostatních závazků, je skutečnost, že společnost občanského práva ani tichá společnost nejsou založeny na principu protiplnění a protichůdném zájmu smluvních stran. Jejich podstatou je spolupráce smluvních stran za účelem dosažení společného účelu; tento aspekt se promítá mj. v zakotvení práva společníků na informace. Společným znakem je rovněž absence právní subjektivity, byť pojem „společnost“ může být v tomto směru zavádějící. Úpravu obou závazků dále přiblížilo i upuštění od obligatorní písemné formy, kterou pro smlouvu o tiché společnosti vyžadoval obchodní zákoník. Podíváme-li se totiž na podstatu společnosti občanského práva a tiché společnosti, zjistíme, že tichá společnost je jen zvláštním druhem společnosti občanského práva. 1)