Soud odmítl snahu dlužníka zpochybnit úvěrové smlouvy kvůli vlastním podnikatelským chybám

Okresní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně připomíná základní principy smluvního práva v podnikatelském prostředí – a především důsledky, které přicházejí, když se firma pokusí vymanit ze závazků, které sama dobrovolně uzavřela.

Jádrem sporu byla společnost s ručením omezeným, která v průběhu roku 2023 a 2024 uzavřela se specializovanou úvěrovou společností celkem tři podnikatelské úvěry. První dva financovaly nákup vozidel Mercedes-Benz a Volkswagen, třetí pak pořízení nářadí a technického zařízení. Celková hodnota úvěrů přesáhla 1,5 milionu korun. Firma po mnoho měsíců řádně splácela, pak ale platby zcela zastavila.

Místo hledání dohody s věřitelem však zvolila překvapivou strategii – podala žalobu, ve které požadovala, aby soud prohlásil všechny tři smlouvy za neplatné. Argumentace byla rozsáhlá a dotýkala se prakticky všech aspektů úvěrových vztahů.

Salva argumentů, která nefungovala

Žalující společnost vytáhla do boje těžký kalibr právní argumentace. Tvrdila, že první smlouva je neplatná pro neurčitost, protože v ní není dostatečně popsán předmět financování. U zbývajících dvou napadala zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlům jako obcházení exekučního titulu a narušení rovnováhy práv. Poukazovala na údajně nepřiměřené smluvní pokuty, adhezní charakter smluv a strukturální nerovnost celého smluvního rámce.

Soud však všechny tyto námitky postupně odmítl. U první smlouvy konstatoval, že předmětem úvěrové smlouvy jsou poskytnuté peněžní prostředky – a částka 400 000 Kč byla uvedena zcela jasně. Firma navíc sama doplatila 100 000 Kč na kupní cenu a zakoupené vybavení měsíce používala, aniž by cokoliv namítala.

Zajišťovací převod vlastnického práva u zbývajících smluv soud vyhodnotil jako zcela standardní a zákonný institut. Úvěrová společnost získala vlastnictví k vozidlům pouze do doby splacení celého dluhu – přesně tak, jak zákon tento zajišťovací nástroj koncipuje. Dlužník přitom mohl vozidla bezplatně užívat, provozovat je a byl zapsán jako jejich provozovatel v registru.

Klíčové bylo rovněž posouzení smluvních pokut. Soud označil 10% pokutu z dlužné splátky za přiměřenou, zejména s ohledem na skutečnost, že se uplatňuje pouze jednorázově. Ani 50% pokuta z neuhrazené jistiny za převod nebo zatížení předmětu financování nebyla shledána nepřiměřenou – chrání totiž zajištění, jehož hodnota výrazně převyšuje samotnou výši úvěru.

Podnikatel musí nést důsledky svých rozhodnutí

Soud věnoval zvláštní pozornost povaze žalující strany. Jednalo se o společnost fungující od roku 1997, tedy zkušený podnikatelský subjekt. Na takový subjekt nelze aplikovat ochranné mechanismy spotřebitelského práva ani zákona o spotřebitelském úvěru. Formulářové smlouvy nejsou zákonem zakázány a představují zavedenou tržní praxi. Firma se mohla s jejich obsahem seznámit a nemusela je uzavírat – přesto tak učinila třikrát.

Zajímavý detail případu představovala skutečnost, že třetí smlouva byla uzavřena více než tři měsíce po prvních dvou. Firma tedy měla dostatek času vyhodnotit spolupráci s věřitelem a rozhodnout se, zda pokračovat. V té době navíc řádně splácela předchozí závazky.

Soud rovněž odmítl argument o údajně nelegitimních nátlakových metodách ze strany věřitele a jím pověřené inkasní společnosti. Z předložených dokumentů vyplynulo pouze standardní vyzývání k úhradě dluhu s upozorněním na důsledky – nic, co by překračovalo rámec zákonnosti nebo dobrých mravů.

Verdikt soudu byl jednoznačný. Všechny tři smlouvy jsou platné, zajišťovací převody vlastnického práva byly sjednány v souladu se zákonem a nejedná se o propadnou zástavu. Žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu a žalující společnost musí hradit náklady řízení protistraně.

Soud v odůvodnění neskrýval své hodnocení situace. Konstatoval, že se žalobkyně pouze snaží účelově oddálit důsledky svého chybného podnikatelského rozhodnutí. Stále užívá financované předměty, u jednoho z nich je dokonce vlastníkem, ale nesplácí a není schopna řádně podnikat. Věřitel v takové situaci pouze oprávněně využívá dohodnuté zajišťovací instituty.

Pro podnikatele z tohoto případu plyne jasné poučení. Uzavření úvěrové smlouvy je závazné rozhodnutí s dlouhodobými důsledky. Zajišťovací převod vlastnického práva je legitimní nástroj, který omezuje práva dlužníka k financovanému majetku – a je třeba s tím počítat. Formulářové smlouvy profesionálních poskytovatelů úvěrů zpravidla obstojí i před soudem, protože reflektují zavedené standardy. A především – snaha zpochybnit platnost smluv až v momentě, kdy dlužník není schopen plnit, bude soudem pravděpodobně vyhodnocena jako účelová.

Zdroj: Rozhodnutí okresního soudu, sp. zn. obsažená v anonymizovaném textu rozhodnutí