Společnost občanského práva a tichá společnost jsou instituty závazkového práva zakotvené vedle sebe v občanském zákoníku. Výrazným společným znakem, který je odlišuje od většiny ostatních závazků, je skutečnost, že společnost občanského práva ani tichá společnost nejsou založeny na principu protiplnění a protichůdném zájmu smluvních stran. Jejich podstatou je spolupráce smluvních stran za účelem dosažení společného účelu; tento aspekt se promítá mj. v zakotvení práva společníků na informace. Společným znakem je rovněž absence právní subjektivity, byť pojem „společnost“ může být v tomto směru zavádějící. Úpravu obou závazků dále přiblížilo i upuštění od obligatorní písemné formy, kterou pro smlouvu o tiché společnosti vyžadoval obchodní zákoník. Podíváme-li se totiž na podstatu společnosti občanského práva a tiché společnosti, zjistíme, že tichá společnost je jen zvláštním druhem společnosti občanského práva. 1)

Úvod V posledních letech se v českém právním prostředí etabloval termín „domácí násilí“, který je užíván v mnoha zemích k popisu škodlivého chování v soukromí domácností, především v rámci rodinného prostředí. Tento výraz odkrývá situace, kdy dojde k opakované agresi skryté před veřejností, „za zavřenými dveřmi“. Domácí násilí zahrnuje jak psychické, tak fyzické projevy agrese a dotýká se široké skupiny lidí bez ohledu na pohlaví nebo věk, včetně potenciálních pachatelů. S rostoucím povědomím o závažnosti těchto činů začaly být obětem poskytovány různé formy ochrany, nejdříve skrze instituty trestního a správního práva, a teprve později byly zavedeny i prostředky na úrovni občanskoprávní.1)

ve které odvolací soud uložil odsouzenému za sexuální trestnou činnost vůči stěžovatelce toliko podmíněný trest tak, že stěžovatelce zčásti vyhověl a výrokem deklaroval porušení jejích práv, avšak její návrh na zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu s ohledem na vícero aspektů zamítl.

Ústavní soud v rámci svého nálezu (II. ÚS 212/25) jasně deklaruje: pokud soudy povolí rodiči stýkat se s malým dítětem jen omezeně (např. jednou týdně přes noc), musí zároveň rozhodnout i o tom, jak bude styk vypadat později – až si dítě zvykne. Nestačí jen přechodný „navykací“ režim bez plánu, co bude dál.

Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 10/25) poslal jasný vzkaz rodinným soudům: pokud otec může být se svým malým dítětem „zatím jen“ jednu noc týdně, neznamená to, že to tak má zůstat navždy.

Stát má podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny předkupní právo k nezastavěným pozemkům nacházejícím se mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a k pozemkům souvisejícím s jeskyněmi.