Právní poznání v praxi

Spory z mezinárodních investic jsou spory tzv. diagonální, kdy na jedné straně vystupuje subjekt mezinárodního práva tedy suverénní stát, na jehož území byla investice učiněna, a na druhé pak fyzická nebo právnická osoba coby investor z jiného státu. Stát v tomto případě nevystupuje jako právnická osoba právě proto, že předmětem sporu je jeho mocenský zásah do práv investora z cizího státu. Způsob řešení sporů z mezinárodních investic vyplývá už z povahy těchto zvláštních sporů.

Zakotvení pravidel rozpočtové odpovědnosti do právního řádu České republiky je v současné době velmi diskutované téma, a to především díky návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který vláda dne 23. 2. 2015 schválila a následně i předložila poslanecké sněmovně. Promítnutí těchto pravidel do platného práva přitom není významné jen pro Českou republiku, nýbrž jde o problematiku řešenou v rámci celé Evropské unie.

Autorským dílem podle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „autorský zákon“), se rozumí „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.

Novelou zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), účinnou od 5. 1. 2012, došlo k vymezení nové zákonné povinnosti pro každou právnickou a fyzickou osobu mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu a dokladů, které je povinna uchovávat podle § 102 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Pro úplnost si dovolíme doplnit, že ustanovení § 102 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nařizuje, aby zaměstnavatel zaměstnávající cizince měl na pracovišti k dispozici též doklady prokazující oprávněnost pobytu cizince na území České republiky.

Výživné lze obecně charakterizovat jako vyživovací povinnost rodičů k dětem a tomu odpovídající právo dítěte, ať už zletilého či nezletilého, být vyživován, a to až do doby než je schopno se samo živit. Rodičům tak jejich vyživovací povinnost nekončí dosažením 26 let věku dítěte, jak by se mohlo zdát, ale lze ho oprávněně přiznat i po dosažení této věkové hranice. Oproti tomu však je třeba uvést, že nejsou-li pro přiznání výživného naplněny veškeré zákonné podmínky, výživné nelze přiznat, přičemž není rozhodující, zda se jedná o dítě zletilé či nezletilé.

Je právnická osoba oprávněná k podnikání, která provozuje nevýrobní činnost, ex lege povinna třídit jakožto původce odpadů vyprodukovaný odpad?