Identifikační úkony musí být podloženy konkrétními okolnostmi, které naznačují riziko opakování trestné činnosti, její eskalace či účast na jiné, dosud nevyšetřené trestné činnosti. Nezbytnost identifikačních úkonů musí být odůvodněna jejich nepostradatelností pro zjištění spojitosti mezi osobou a trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele. V případech hospodářských nebo nenásilných trestných činů spáchaných dosud netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost identifikačních úkonů na základě uvedených kritérií.

Zákoník práce v § 55 dává zaměstnavateli zcela výjimečnou možnost ukončit se svým zaměstnancem pracovní poměr takzvaně "na hodinu". Ponechme dnes stranou podmínky dle písm. a) prvního odstavce, který stanovuje možnost okamžitého ukončení při trestných činech, kde tak splnění podmínek pro okamžité zrušení pracovního poměru je zřetelně definováno. Druhou možností dle písm. b) prvního odstavce tohoto paragrafu je možnost zaměstnavatele okamžitě ukončit pracovní poměr se zaměstnancem, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Společnost občanského práva a tichá společnost jsou instituty závazkového práva zakotvené vedle sebe v občanském zákoníku. Výrazným společným znakem, který je odlišuje od většiny ostatních závazků, je skutečnost, že společnost občanského práva ani tichá společnost nejsou založeny na principu protiplnění a protichůdném zájmu smluvních stran. Jejich podstatou je spolupráce smluvních stran za účelem dosažení společného účelu; tento aspekt se promítá mj. v zakotvení práva společníků na informace. Společným znakem je rovněž absence právní subjektivity, byť pojem „společnost“ může být v tomto směru zavádějící. Úpravu obou závazků dále přiblížilo i upuštění od obligatorní písemné formy, kterou pro smlouvu o tiché společnosti vyžadoval obchodní zákoník. Podíváme-li se totiž na podstatu společnosti občanského práva a tiché společnosti, zjistíme, že tichá společnost je jen zvláštním druhem společnosti občanského práva. 1)

Úvod V posledních letech se v českém právním prostředí etabloval termín „domácí násilí“, který je užíván v mnoha zemích k popisu škodlivého chování v soukromí domácností, především v rámci rodinného prostředí. Tento výraz odkrývá situace, kdy dojde k opakované agresi skryté před veřejností, „za zavřenými dveřmi“. Domácí násilí zahrnuje jak psychické, tak fyzické projevy agrese a dotýká se široké skupiny lidí bez ohledu na pohlaví nebo věk, včetně potenciálních pachatelů. S rostoucím povědomím o závažnosti těchto činů začaly být obětem poskytovány různé formy ochrany, nejdříve skrze instituty trestního a správního práva, a teprve později byly zavedeny i prostředky na úrovni občanskoprávní.1)

ve které odvolací soud uložil odsouzenému za sexuální trestnou činnost vůči stěžovatelce toliko podmíněný trest tak, že stěžovatelce zčásti vyhověl a výrokem deklaroval porušení jejích práv, avšak její návrh na zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu s ohledem na vícero aspektů zamítl.

Ústavní soud v rámci svého nálezu (II. ÚS 212/25) jasně deklaruje: pokud soudy povolí rodiči stýkat se s malým dítětem jen omezeně (např. jednou týdně přes noc), musí zároveň rozhodnout i o tom, jak bude styk vypadat později – až si dítě zvykne. Nestačí jen přechodný „navykací“ režim bez plánu, co bude dál.