Videozáznamy z trestního spisu nelze použít bez jednání soudu

Když policie vykáže člověka z jeho vlastního domu, jde o jeden z nejzásadnějších zásahů do soukromí a majetkových práv. Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na to, jak mohou soudy pracovat s důkazy při přezkumu takového vykázání – a jeho závěry mají dalekosáhlé důsledky pro každého, kdo se ocitne v obdobné situaci.

Příběh začal srpnovou nocí, kdy se na tísňovou linku ozvala manželka s tvrzením, že jí její muž vyhrožuje fyzickým násilím. Společně s dcerou se zamkla v koupelně, dveře nešly otevřít ani zevnitř, a na místo museli být přivoláni hasiči. Policie následně muže vykázala ze společného obydlí na maximální dobu čtrnácti dnů. Rozhodla tak na základě výpovědí manželky a dcery, které hovořily o výhrůžkách zabitím, o opakovaných konfliktech a o strachu o vlastní život. Dcera navíc pořídila několik videozáznamů, které měly výpovědi podpořit.

Vykázaný muž se proti tomuto zásahu bránil. Podal ústní námitky přímo na místě, ty však policie zamítla. Následovala žaloba k Městskému soudu v Praze, který ji rovněž zamítl. Soud přitom vycházel mimo jiné právě z videozáznamů pořízených dcerou – ty však nebyly součástí spisové dokumentace k vykázání, nýbrž trestního spisu vedeného proti žalobci pro podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování.

Klíčový procesní problém: odkud soud čerpal důkazy

A právě zde nastává zásadní problém, který Nejvyšší správní soud označil za vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud totiž rozhodoval bez nařízení jednání a z videozáznamů vycházel, jako by šlo o běžnou součást správního spisu. Jenže nešlo o správní spis – šlo o spis trestní.

Podle ustálené judikatury platí, že ve věcech, kdy soud přezkoumává faktický zásah policie, správní orgán zpravidla nevede spis ve smyslu správního řádu. Podklady shromážděné v souvislosti s vykázáním tak plní pro účely soudního přezkumu funkci jakéhosi správního spisu sui generis. Z takových materiálů může soud vycházet bez jednání, pokud s nimi byl žalobce obeznámen. To však neplatí pro důkazy z trestního spisu.

Nejvyšší správní soud jasně konstatoval: pokud chtěl městský soud vycházet z videozáznamů uložených v trestním spisu, měl nařídit jednání a provést je jako důkaz. Žalobce měl právo se k těmto záznamům vyjádřit, což mu bylo upřeno. Navíc sám žalobce namítal, že se s videozáznamy nemohl seznámit, protože jeho žádost o zpřístupnění policie zamítla s odkazem na to, že jsou součástí trestního řízení.

Městský soud se této situaci pokusil vyhnout konstatováním, že nahrávky jsou součástí spisové dokumentace na CD, a tudíž nejsou předmětem dokazování. Tento závěr však Nejvyšší správní soud odmítl jako nesprávný. Skutečnost, že určité důkazy jsou fyzicky uloženy ve spisové dokumentaci, neznamená automaticky, že z nich soud může vycházet bez dalšího. Rozhodující je povaha spisu – a trestní spis rozhodně není správním spisem.

Praktické důsledky pro podnikatele a občany

Tento rozsudek má značný praktický význam. Ukazuje, že i v případech, kdy jde o urgentní preventivní opatření jako policejní vykázání, musí soudy důsledně dodržovat procesní pravidla. Pokud správní soud hodlá své rozhodnutí opřít o důkazy z jiného typu řízení – typicky trestního – musí nařídit jednání a tyto důkazy řádně provést. V opačném případě porušuje právo účastníka na spravedlivý proces.

Pro vykázané osoby to znamená posílení jejich procesních práv. I když je policejní vykázání mimořádně invazivním zásahem, který má chránit ohrožené osoby, nelze při jeho soudním přezkumu rezignovat na základní pravidla dokazování. Každý má právo seznámit se s důkazy, které jsou proti němu použity, a vyjádřit se k nim.

Pro policii a další správní orgány pak z rozsudku vyplývá nutnost pečlivě rozlišovat, které podklady jsou součástí dokumentace k vykázání a které patří do paralelně vedeného trestního řízení. Toto rozlišení má zásadní význam pro následný soudní přezkum.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud bude muset nařídit jednání a videozáznamy – pokud z nich bude chtít vycházet – provést jako důkaz, k němuž se bude moci žalobce vyjádřit. Teprve poté bude možné meritorně posoudit, zda bylo vykázání zákonné.

Ostatními námitkami žalobce – týkajícími se předčasného vyřízení námitek proti vykázání, neurčitého vymezení bezprostředního okolí domu či rozporů ve výpovědích – se Nejvyšší správní soud nezabýval. S ohledem na zjištěné procesní pochybení by to bylo předčasné. Tyto otázky tak zůstávají otevřené pro další řízení.

Zdroj: Nejvyšší správní soud, 21 As 23/2026-78