Ústavní soud řeší, kdy se náklady řízení promíjejí po oddlužení

Ústavní soud se v nadcházejícím týdnu bude zabývat případem, který má potenciál zásadně ovlivnit výklad pravidel týkajících se oddlužení a nákladů soudního řízení. Jde o situaci, která může potkat prakticky každého podnikatele – co se stane s náklady řízení, pokud dlužník úspěšně projde oddlužením?

Příběh věřitele, který vyhrál, ale možná přišel pozdě

Stěžovatel v tomto případě byl věřitelem obchodní společnosti, která proti němu podala žalobu na zaplacení částky přes 225 tisíc korun s úroky z prodlení. Okresní soud žalobě vyhověl a stěžovateli uložil nejen zaplatit žalovanou částku, ale také nahradit náklady řízení. Stěžovatel se odvolal, jenže pak přišel zlom – bylo zahájeno jeho oddlužení a řízení muselo být přerušeno.

Když insolvenční řízení skončilo a stěžovatel byl od svých dluhů osvobozen, žalobkyně vzala žalobu zpět. Logicky – hlavní pohledávka byla v rámci oddlužení vypořádána. Krajský soud proto zrušil původní rozsudek okresního soudu a řízení zastavil. Jenže pak přišel háček.

Krajský soud totiž stěžovateli přikázal zaplatit náklady řízení před oběma stupni soudů. Argumentoval tím, že stěžovatel zavinil zastavení řízení. A především – podle názoru krajského soudu nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až pravomocným rozhodnutím, které má konstitutivní povahu. Proto se na tyto náklady podle soudu nevztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. Jednoduše řečeno – dluhy z minulosti vám odpustíme, ale náklady řízení, které vznikly až po oddlužení, zaplatíte.

Klíčová právní otázka pro podnikatelskou praxi

Stěžovatel s tímto výkladem zásadně nesouhlasí a obrátil se na Ústavní soud. Jeho argumentace stojí na několika pilířích. Především namítá, že náklady řízení představují příslušenství hlavní pohledávky a mělo by se na ně vztahovat osvobození podle insolvenčního zákona stejně jako na hlavní dluh. Jestliže byla hlavní pohledávka v oddlužení vypořádána, proč by její příslušenství mělo zůstat mimo režim osvobození?

Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se osvobození vztahuje i na náklady řízení vedených za trvání oddlužení. Pro aplikaci osvobození by tedy neměl být rozhodující formální okamžik vzniku nákladů řízení, ale jejich věcná souvislost s původním dluhem.

Tento případ má značný praktický význam pro podnikatelskou sféru. Představte si situaci, kdy váš obchodní partner projde úspěšně oddlužením. Vy jako věřitel víte, že hlavní pohledávku už nevymůžete – byla vypořádána v insolvenčním řízení. Má smysl pokračovat v soudním sporu pouze kvůli nákladům řízení? A pokud ano, jak se k tomu postaví soudy?

Rozhodnutí Ústavního soudu může nastavit jasná pravidla hry. Buď potvrdí, že náklady řízení jsou skutečně samostatnou pohledávkou, která vzniká až rozhodnutím soudu a nespadá pod oddlužení. Nebo přijme argumentaci stěžovatele a uzná, že příslušenství sdílí osud hlavní pohledávky včetně jejího zániku v důsledku osvobození při oddlužení.

Pro věřitele je rozhodnutí klíčové z hlediska strategie vymáhání pohledávek. Pokud Ústavní soud dá za pravdu stěžovateli, ztratí pokračování v soudních sporech proti osobám, které prošly oddlužením, ekonomický smysl. Náklady řízení by totiž sdílely osud hlavní pohledávky. Naopak pokud uspěje výklad krajského soudu, věřitelé budou mít motivaci pokračovat ve sporech i po skončení oddlužení dlužníka – alespoň co do nákladů řízení.

Pro dlužníky, kteří úspěšně prošli oddlužením, je rozhodnutí stejně důležité. Dává jim odpověď na otázku, zda se mohou skutečně spolehnout na to, že oddlužení znamená čistý štít, nebo zda je mohou dodatečně doběhnout náklady soudních řízení.

Veřejné vyhlášení nálezu je naplánováno na 1. září 2026 od 14:00. Sledujte vývoj tohoto případu – jeho výsledek může ovlivnit strategii vymáhání pohledávek i vaše rozhodování v obchodních vztazích s partnery, kteří prošli insolvencí.

Zdroj: Ústavní soud, IV. ÚS 1277/26