Ústavní soud: Předčasný důchod automaticky neznamená konec pracovní ochoty

Ústavní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na vztah mezi pobíráním předčasného starobního důchodu a nárokem zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. Výsledkem je průlomový nález, který by měl zajímat každého zaměstnavatele i zaměstnance v předdůchodovém věku.

Jádrem sporu byla situace, kdy město uzavřelo se svým zaměstnancem dohodu o rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec se však bránil a u soudu úspěšně prokázal, že tato dohoda byla neplatná. Následně požadoval náhradu mzdy za celé období, kdy kvůli neplatnému rozvázání pracovního poměru nemohl pracovat – konkrétně od srpna 2014 do ledna 2018.

Okresní soud mu ovšem přiznal náhradu mzdy pouze za období do září 2015, kdy začal pobírat předčasný starobní důchod. Od tohoto okamžiku soudy všech stupňů včetně Nejvyššího soudu zastávaly názor, že pobírání předčasného důchodu automaticky znamená, že zaměstnanec již nechce a není schopen pro zaměstnavatele pracovat. Stěžovatel tak přišel o náhradu ve výši přes 720 000 Kč.

Proč je automatický výklad problematický

Ústavní soud s tímto přístupem zásadně nesouhlasil a označil jej za porušení práva na soudní ochranu ve spojení s právem na rovné zacházení. Klíčovým argumentem bylo, že podání žádosti o předčasný důchod a jeho přiznání neznamená automaticky neochotu či neschopnost zaměstnance nadále pracovat. Soudy musí vždy zkoumat konkrétní okolnosti případu – skutečnou vůli zaměstnance a důvody, které ho k podání žádosti o předčasný důchod vedly.

Představte si tuto situaci z pohledu běžného zaměstnance. Váš zaměstnavatel s vámi neplatně rozváže pracovní poměr. Vy se bráníte soudní cestou, ale soudní řízení trvá roky. Mezitím musíte z něčeho žít. Pokud jste v předdůchodovém věku, jednou z mála možností, jak legálně získat příjem bez zaměstnání, je právě předčasný starobní důchod. A nyní by vám soudy měly říct, že tím, že jste se snažili přežít, jste se vzdali nároku na náhradu mzdy od zaměstnavatele, který s vámi jednal protiprávně?

Ústavní soud poukázal na vnitřní rozpornost dosavadního výkladu Nejvyššího soudu. Podle této logiky by totiž platilo, že člověk pobírající předčasný důchod pracovat nechce a nemůže, ale po dosažení řádného důchodového věku by automaticky pracovat chtěl a mohl – přestože je starší. To nedává logický smysl. Stejně tak by platilo, že zaměstnanec, který si místo předčasného důchodu najde jiné zaměstnání, svou ochotu pracovat pro původního zaměstnavatele neztratil, zatímco ten, kdo zvolil předčasný důchod, ji ztratil. I tento závěr Ústavní soud označil za neudržitelný.

Praktické dopady pro zaměstnavatele i zaměstnance

Pro zaměstnavatele tento nález znamená, že se nemohou automaticky spoléhat na to, že zaměstnanec pobírající předčasný důchod ztrácí nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. Každý případ musí být posuzován individuálně s ohledem na skutečnou vůli zaměstnance a okolnosti, které ho k podání žádosti o předčasný důchod vedly.

Pro zaměstnance v předdůchodovém věku je to naopak dobrá zpráva. Pokud se domáháte neplatnosti rozvázání pracovního poměru a mezitím požádáte o předčasný důchod, abyste měli z čeho žít, automaticky tím nepřicházíte o nárok na náhradu mzdy. Rozhodující bude, zda jste i nadále ochotni a schopni pro zaměstnavatele pracovat – a to je třeba prokázat konkrétními okolnostmi vašeho případu.

Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a případ se vrací k novému projednání. Stěžovateli se tak znovu otevírá možnost domáhat se náhrady mzdy i za období, kdy pobíral předčasný důchod. Bude však na něm, aby prokázal, že i v této době byl ochoten a připraven pro město pracovat, kdyby mu to bylo umožněno.

Tento případ jasně ukazuje, jak důležité je neaplikovat právní normy mechanicky, ale vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem a skutečné vůli účastníků. Pro oblast pracovního práva jde o významný precedent, který posiluje ochranu zaměstnanců v předdůchodovém věku proti neplatnému rozvázání pracovního poměru.

Zdroj: Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 970/25