Ústavní soud potvrdil: Autodrom nesmí obtěžovat sousedy hlukem nad míru

Ústavní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na vztah mezi podnikáním a ochranou soukromí sousedů. Manželský pár žijící v bezprostřední blízkosti Autodromu Most dosáhl po letech soudních sporů významného vítězství – provozovatel autodromu musí omezit hlukové imise, přestože formálně dodržuje všechna veřejnoprávní povolení.

Společnost AUTODROM MOST a.s. provozuje závodní okruh, který byl úředně povolen a zkolaudován již v 70. a 80. letech minulého století. Provozovatel vždy dodržoval podmínky stanovené veřejnoprávními povoleními. Přesto sousedé – majitelé nemovitosti sousedící s autodromem – podali žalobu na zdržení se obtěžování hlukem z provozu motocyklů a automobilů.

Cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Okresní soud žalobu dvakrát zamítl s argumentem, že sousedé mají nárok pouze na finanční náhradu, nikoliv na faktické omezení provozu. Krajský soud však nakonec rozhodl jinak. Po důkladném dokazování zjistil, že hlukové imise z autodromu překračují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují sousedy v běžném užívání jejich pozemku – zejména k odpočinku a rekreaci.

Jak soud určil přiměřenou míru hluku

Krajský soud zvolil zajímavý přístup. Porovnal situaci s německým závodním okruhem Sachsenring, kde je obytná zástavba dokonce ještě blíže trati než v případě Mostu. Pokud na srovnatelném okruhu lze přijmout technická a organizační opatření ke zmírnění hluku bez likvidačního dopadu na provoz, pak totéž lze požadovat i od mosteckého autodromu.

Provozovatel argumentoval tím, že soudem stanovené limity jsou pro jeho podnikání likvidační a fakticky znemožňují provoz autodromu jako celku. Ústavní soud však tento argument odmítl. Soud autodrom nezakázal, pouze uložil povinnost zdržet se obtěžování hlukem nad přiměřenou míru. Jde o aplikaci § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, který zakazuje imise nepřiměřené místním poměrům.

Stěžovatelka se dovolávala také veřejného zájmu na provozování autodromu – sportovních akcí, rozvoje místní ekonomiky či cestovního ruchu. Ústavní soud však jasně konstatoval, že veřejný zájem nelze ztotožňovat s konkrétním podnikáním konkrétní osoby. Dílčí benefity pro veřejnost neznamená, že by soudy měly rezignovat na ochranu obyvatel před hlukem.

Klíčovým zjištěním přitom bylo, že největší obtěžování nepůsobily velké sportovní akce, ale komerční soukromé jízdy během týdne. Právě ty sousedé i svědci označili za nejvíce rušivé. Je-li hlavním argumentem provozovatele údajná nemožnost dosáhnout zisku, jde o zájem soukromý, nikoliv veřejný.

Co z toho plyne pro praxi

Tento nález má dalekosáhlé důsledky pro všechny provozovatele činností, které mohou obtěžovat okolí. Dodržování veřejnoprávních limitů a povolení neznamená automatickou ochranu před soukromoprávními nároky sousedů. Občanský zákoník poskytuje vlastníkům nemovitostí samostatnou ochranu před imisemi nepřiměřenými místním poměrům.

Pro podnikatele z toho plyne jasné poučení: před zahájením hlučné činnosti v blízkosti obytné zástavby je třeba zvážit nejen splnění úředních podmínek, ale i možné soukromoprávní spory se sousedy. Investice do protihlukových opatření se může ukázat výrazně levnější než nákladné a zdlouhavé soudní řízení.

Ústavní soud potvrdil, že právo na ochranu soukromého a rodinného života a obydlí je třeba vyvažovat s právem podnikat. V tomto případě převážila ochrana domova jako místa s právem jeho pokojného užívání. Nadměrný hluk má prokazatelně negativní vliv na lidské zdraví a soudy jsou povinny před ním občany chránit – i za cenu omezení podnikatelských aktivit.

Zdroj: Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 143/26