Kdy nelze trestat majitele auta za přestupek řidiče, který se sám přiznal?

Řidič zaparkuje na vyhrazeném místě bez oprávnění. Dostane pokutu? Ne tak docela. Správní orgány se rozhodly potrestat místo něj majitele vozidla – přestože se řidič k přestupku sám přiznal. Nejvyšší správní soud v čerstvém rozsudku jasně řekl: takhle to nejde.

Celý spor se točil kolem jednoduchého parkovacího přestupku v Opavě. Vozidlo stálo deset minut na vyhrazeném parkovišti bez platného oprávnění. Magistrát vyzval provozovatele vozidla, aby sdělil, kdo auto řídil. Ten tak učinil a označil konkrétního řidiče. Řidič byl následně obviněn z přestupku a předvolán k ústnímu jednání.

Jenže řidič se k jednání nedostavil. Místo toho poslal e-mail opatřený zaručeným elektronickým podpisem, ve kterém jasně uvedl: „Přestupek jsem spáchal, vozidlo jsem řídil, nic proti obvinění nenamítám a pokutu zaplatím." Pro správní orgány to ale nebylo dost. Řízení s řidičem zastavily a místo něj potrestaly provozovatele vozidla pokutou 2 000 Kč.

Proč úřady trvaly na osobní účasti?

Argument správních orgánů zněl jednoduše: doznání musí být učiněno osobně před úřadem. Jen tak lze prý ověřit věrohodnost výpovědi, ztotožnit obviněného a dodržet zásady přímosti a bezprostřednosti. Odvolávaly se přitom na starší judikaturu Nejvyššího správního soudu a analogii s trestním řízením, kde má osobní výpověď klíčový význam.

Krajský soud v Ostravě tento přístup odmítl a rozhodnutí zrušil. Žalovaný krajský úřad se ale nevzdal a podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud dal za pravdu krajskému soudu a kasační stížnost zamítl. Klíčové bylo připomenutí základního principu: odpovědnost provozovatele vozidla je vůči odpovědnosti řidiče subsidiární. To znamená, že majitele auta lze trestat až tehdy, když se nepodaří přestupek prokázat samotnému řidiči.

Soud jasně vymezil situace, kdy může subsidiární odpovědnost provozovatele nastoupit:

• Řidič je nekontaktní nebo se jeho pobyt nepodařilo zjistit
• Existuje objektivní překážka doručování, například pobyt v zahraničí
• Provozovatel označil zjevně fiktivní nebo nereálnou osobu
• Označená osoba zemřela nebo pro zdravotní stav zjevně nemohla řídit

Žádná z těchto situací v daném případě nenastala. Řidič byl řádně označen, kontaktoval správní orgán, jednoznačně se přiznal a byl připraven zaplatit pokutu. Skutečnost, že se nedostavil osobně k ústnímu jednání, na tom nic nemění.

Co z toho plyne pro praxi?

Pro podnikatele a firmy provozující vozový park je tento rozsudek důležitým vodítkem. Pokud zaměstnanec nebo jiná osoba užívající firemní vozidlo spáchá dopravní přestupek a následně se k němu přizná, správní orgány nemohou automaticky přenést odpovědnost na provozovatele. Musí nejprve vyčerpat všechny možnosti, jak vést řízení s řidičem.

Současně rozsudek potvrzuje, že písemné doznání učiněné e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem může být plnohodnotným důkazem. Správní orgány nemohou trvat na osobní účasti obviněného jen proto, aby si „ověřily věrohodnost" již jasně prokázaných skutečností. Ústní jednání v přestupkovém řízení má fakultativní povahu a jeho nařízení musí mít opodstatnění.

Tento případ také ukazuje, jak důležité je v přestupkových věcech aktivně komunikovat se správními orgány. Řidič, který se včas přizná a nabídne součinnost, může ušetřit problémy nejen sobě, ale i provozovateli vozidla. Naopak správní orgány si musí dávat pozor, aby v honbě za „jednodušším" řešením nepřekročily zákonné meze.

Provozovatelům vozidel lze doporučit, aby v případě podobných sporů důsledně trvali na dodržení zákonného postupu. Subsidiární odpovědnost není automatická a správní orgány musí prokázat, že skutečně vyčerpaly všechny možnosti postihu řidiče. Pokud tak neučiní, rozhodnutí o pokutě může být úspěšně napadeno.

Zdroj: Nejvyšší správní soud, 6 As 76/2026-29