Pakliže poškozený dosáhl svým návrhem alespoň částečně svého, tedy byla soudem v adhezním řízení obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, odčinit poškozenému nemajetkovou újmy či vydat poškozenému bezdůvodného obohacení, a rozhodnutí v tomto bodě nabylo právní moci, může takovému poškozenému svědčit rovněž i právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, jež musí poškozený uplatnit v prekluzivní lhůtě 1 roku od právní moci odsuzujícího rozsudku. Podle odkazovaného ustanovení § 154 odst. 1 trestního řádu platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Je třeba si povšimnout, že trestní řád výslovně stanoví, že mezi tyto náklady patří i náklady vzniklé přibráním zmocněnce. Zpravidla se bude jednat o zmocněnce z řad advokátů, kdy se pro výpočet těchto nákladů uplatní advokátní tarif.
Podle ust. § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, platí, že při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tarifní hodnotu částka 10.000,-Kč; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10.000,-Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka. Z uvedeného vyplývá, že kritériem pro stanovení nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (z řad advokátů) je skutečná výše náhrady újmy přiznaná poškozenému soudem v rámci adhezního řízení, pakliže tato náhrada újmy převyšuje hodnotu 10.000,-Kč. Takto nastavená tarifní hodnota vesměs odpovídá i řízením občanskoprávním, kdy rozhodujícím ukazatelem pro stanovení tarifní hodnoty, je zpravidla výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby. Tarifní hodnota v rámci adhezního řízení je však stanovena ex post.
Na první pohled se z dikce ust. § 154 odst. 1 trestního řádu zdá, že náklady vzniklé přibráním zmocněnce, považuje zákonodárce za účelné k uplatnění nároku poškozeného vždy. Soudní praxe však k tomuto zaujímá odlišná stanoviska. Přiznání nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení je podmíněno úvahou soudu o účelnosti vynaložených nákladů, v rámci níž je nutné hodnotit nejen potřebnost jednotlivých úkonů, ale také přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby, kde jako orientační referenční rámec může sloužit především sazba za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce, popř. ustanoveného obhájce. Uvedené úvahy musí být obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, jinak nelze považovat rozhodnutí za přezkoumatelné…2) Ústavní soud v této věci posuzoval situaci, kdy poškozenému bylo na nákladech podle § 154 odst. 1 trestního řádu, přiznáno 594.499,14 Kč za 10 úkonů právní služby zvoleného zmocněnce (advokáta). Ústavní soud vyhodnotil, že takové náklady nejsou účelné, jelikož se vymykají právní praxi týkající se výše odměn poskytovaných zmocněncům ustanoveným, nota bene i ustanoveným obhájcům. Obecné soudy nemají podle Ústavního soudu mechanicky přebírat výpočty nákladů podle advokátního tarifu, ale uplatněné náklady mají podrobit testu účelnosti a své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Za účelné považuje Ústavní soud takové náklady, které by jinak vznikaly státu při zastupování poškozených zmocněnci ustanovenými.
Judikatura Ústavního soudu ohledně nákladů zvoleného zmocněnce sahá ještě dál, když dovozuje, že na případy neúměrně vysokých odměn je po zvážení konkrétních okolností dané věci možné, ba i dokonce nutné aplikovat, dnes již zrušené, notoricky známé, ustanovení § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.3) Pro připomenutí, zmiňované ustanovení normovalo, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem snížená podle odstavce 1 činí nejvýše 5 000 Kč. Ústavní soud sice připustil, že aplikovat §12a odst. 2 advokátní tarifu nelze paušálně, ale jen po řádném zdůvodnění, avšak setrvává na svém názoru, že výsledku v podobě přiznání toliko účelně vynaložených nákladů nelze vždy dosáhnout cestou pouhé mechanické aplikace advokátního tarifu, nýbrž může být s ohledem na konkrétní okolnosti žádoucí takto vypočtenou výši odměny za jeden úkon právní služby snížit, a to i postupem podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu.
Rozhodovací praxi v tomto směru lze ve zkratce vyložit tak, že přiznané náklady, které jsou soudy shledány ještě účelnými (např. 7.500,-Kč za jeden úkon právní služby) zůstanou bez povšimnutí a mohou dokonce převyšovat ve výsledku přiznané náklady, jejichž výše podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu převyšovala náklady v prvém případě (10.000,-Kč za jeden úkon právní služby) a jejichž výše byla již posouzena jako neúčelná, tudíž byla zapotřebí jejich moderace podle §12a advokátního tarifu, tedy snížení až na hranici 5.000,-Kč za jeden úkon právní služby. Aplikace § 12a odst. 2 advokátního tarifu může v určitých případech vést až k drastickému snížení hodnoty jednoho úkonu právní služby. Jen pro představu, 5.000,-Kč za jeden úkon právní služby odpovídá podle § 7 bod 5. advokátního tarifu tarifní hodnotě 97.500,-Kč, což při dnešních cenách není neobvyklá výše náhrad újmy poškozeného.
Zatím není zřejmé, jakou cestou se praxe soudů po zrušení §12a advokátního tarifu ve vztahu k náhradám nákladů vynaložených na zvoleného zmocněnce vydá, avšak lze předpokládat, že nadále budou soudy volit jejich limitaci, když v současné době v úvahu připadá navázání zastropování náhrad na ust. § 10 advokátního tarifu týkajícího se tarifní hodnoty ve vztahu k obhajobě, jelikož o jiné ustanovení advokátního tarifu se soudy při svých úvahách ani opřít nemohou.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že „v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány. Zvolí-li z více jeho možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat.“4) Pakliže tedy budou v budoucnu soudy volit postup nastíněný výše, mohl by být tento v kontextu citovaného Ústavním soudem dokonce aprobován, pakliže nebude vykazovat známky nelogičnosti či nespravedlnosti. Takováto praxe by však nebyla podle našeho názoru vhodná ani udržitelná, jelikož by vytvářela výrazné disproporce mezi právy poškozeného a odsouzeného a byla by ve zjevném rozporu se záměry zákonodárce.
Problém stran, podle názoru Ústavního soudu, neúměrně vysokých odměn, zdá se, nebude vyřešen ani novelou advokátního tarifu, která podle návrhu znění známého veřejnosti nadále počítá s tím, že tarifní hodnotou bude stále výše přiznaného peněžitého plnění poškozenému, pakliže toto plnění přesáhne vyhláškou vytyčené hranice. Výše nákladů na přizvání zmocněnce tak i do budoucna může zůstat bez jakéhokoliv legislativního stropu a bude na soudech, aby účelnost nákladů v kontextu ustálené judikatury Ústavního soudu posuzovaly.
Na tomto místě se zároveň patří pozastavit nad tím, zdali by vůbec mělo smysl legislativně tarifní hodnoty limitovat, když i přes to mohou být takto vypočtené náhrady podrobeny přezkumu Ústavním soudem a vyhodnoceny jako neúčelné a následně moderovány, třebaže advokátní tarif stanoví zdánlivě jasná pravidla.
=======
1) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), § 43 odst. 3
2) Nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1033/21-2
3) Nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3152/21
4) Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1882/21
