Neobvyklý spor dvou českých arbitrážních soudů směřuje k rozuzlení. Menší z nich si stěžoval, že mu silnější konkurent protiprávně kazí obchody. S jednou žalobou zabodoval u vrchního soudu, na další verdikt se čeká.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-soud-dvou-soudu-jde-do-finale-boduje-ten-mensi-249565

Pakliže ze závěru judikatury vyplývá, že se fikce zápisu podle § 98 rejstříkového zákona neuplatí v případě, že je dán důvod pro odmítnutí návrhu podle § 86 písm. a) rejstříkového zákona, je na místě tyto závěry aplikovat per analogiam legis i na jiné důvody pro odmítnutí návrhu podle § 86 rejstříkového zákona.

Zákoník práce v § 55 dává zaměstnavateli zcela výjimečnou možnost ukončit se svým zaměstnancem pracovní poměr takzvaně "na hodinu". Ponechme dnes stranou podmínky dle písm. a) prvního odstavce, který stanovuje možnost okamžitého ukončení při trestných činech, kde tak splnění podmínek pro okamžité zrušení pracovního poměru je zřetelně definováno. Druhou možností dle písm. b) prvního odstavce tohoto paragrafu je možnost zaměstnavatele okamžitě ukončit pracovní poměr se zaměstnancem, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Není výjimečnou situace, kdy určitou věc vlastní vícero osob. Tento stav však nemusí trvat věčně. Ať už je to proto, že se spoluvlastníci nemohou dohodnout na správě věci, nemají mezi sebou dobré vztahy, nebo je dán jiný důvod, proč nechtějí v majetkovém společenství setrvávat, občanský zákoník jim v opuštění majetkového svazku nebrání, což vyjadřuje ust. § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.; Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.

Mnoho českých zaměstnavatelů se často setkává s potřebou vysílat své zaměstnance do zahraničí, buď na krátkodobé misie nebo na delší pracovní pobyty. Při takovémto vysílání se stává klíčovým aspektem otázka sociálního pojištění a právních povinností. Nařízení Evropské unie stanoví základní pravidla pro tuto problematiku, a my se podíváme na to, co by čeští zaměstnavatelé měli vědět.

Jedním z práv poškozeného v rámci trestního řízení, a pro poškozeného vesměs právo stěžejní, je právo na navrhovat, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.1)

Na úvod pro je záhodno uvést rozdíl mezi nárokem na náhradu zhodnocení a náhradou nákladů. Nákladem jsou vynaložené prostředky na změnu věci (nemovitosti). Zhodnocením pak to, o co se touto změnou zvýšila hodnota věci. Tedy ne každý náklad provedený nájemcem může znamenat to, že se tím zvýší hodnota nemovitosti. Naopak může dojít i k situaci, kdy zcela nevhodnou změnou může dojít ke snížení hodnoty takové nemovitosti.

V současné době se již onemocnění Covid-19 nedostává takové mediální pozornosti, jako tomu bylo před nedávnou dobou. Následky, nejen zdravotního charakteru, si však celá společnost nese dodnes. V reakci na nepříznivou ekonomickou situaci vyvolanou utlumením ekonomických aktivit v rámci celé společnosti vlivem pandemie Covid-19 byla v České republice přijata řada opatření, která měla za cíl neblahou situaci řešit. Mezi přijatá opatření lze zařadit mimo jiné i program Antivirus, o kterém jsme psali článek již v minulosti. Stát na podporách v rámci pandemických opatření vyplatil značné finanční prostředky, aniž by v daném čase jakkoliv kontroloval oprávněnost jejich čerpání. Po odeznění pandemie se však stát ze svého spánku probudil a začal oprávněnost čerpání výhod kontrolovat.

Nejdříve obecně k důkaznímu břemenu. Obecně vzato platí, že „důkazní břemeno je procesním institutem, který pomáhá soudu rozhodnout v případě, kdy po provedeném dokazování nemůže přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (stav non liquet).

K zániku společného jmění manželů (dále jen „SJM“) může dojít podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), na základě několika právních skutečností, přičemž jednou z nich je rozvod manželství. Kromě toho může SJM zaniknout i smrtí jednoho z manželů či výjimečně soudním rozhodnutím bez nutnosti rozvodu manželství. Tento článek se věnuje problematice vypořádání SJM v případě smrti jednoho z manželů v rámci dědického řízení, jakož i problematice vypořádání vnosů a investic v dědickém řízení.