Ústavní soud v nálezu ze dne 26. listopadu 2025, sp. zn. Pl. ÚS 31/24, zamítl návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 41 odst. 3 zákoníku práce, jež umožňuje zaměstnavateli převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na jiný druh práce, než byl sjednán v pracovní smlouvě – typicky například v situaci, kdy zaměstnanec nemůže z důvodu zdravotního stavu vykonávat původní práci. Nejvyšší soud namítal, že tato úprava koliduje s právem na svobodnou volbu povolání a právem nebýt podroben otroctví, nevolnictví a nuceným pracím a službám.

Ústavní soud však rozpor napadeného ustanovení se zákazem nucené práce dle čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neshledal, neboť zaměstnanec v takovém případě není vystaven pohrůžce trestu a není povinen nést nepřiměřeně tíživé břemeno. Klíčové je, že ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jde pouze o dočasné řešení a zaměstnanec neztrácí nárok na odstupné, a to ani tehdy, pokud práci, na kterou byl zaměstnavatelem převeden bez svého souhlasu, odmítne konat a pracovní poměr následně skončí.

Ústavní soud zároveň výslovně uvedl, že tímto nálezem nijak nepředjímá soulad napadeného ustanovení s jinými základními právy.

a to tak, že neexistuje žádná ústavní presumpce ve prospěch rovnoměrné střídavé péče, když zdůraznil, že rozhodujícími faktory by měly být především konkrétní nejlepší zájem dítěte, jeho stabilita, vazby a reálné výchovné schopnosti rodičů. V kontextu nové právní úpravy péče o dítě, která nabyde účinnosti dne 1.1.2026 a v rámci které se v ust. § 888 občanského zákoníku stanoví, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů, stejně jako rodiče mají právo na rovnocennou péči o své dítě, je však otázkou, jakým směrem se bude judikatura Ústavního soudu do budoucna ubírat.

Vláda předložila novelu zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku, přebírající nová pravidla z EU. Prakticky to znamená konec volných tvrzení typu „eko“, „udržitelný“ bez ověřitelného základu, zákaz falešných či manipulovaných recenzí a postih za skrytá „kazítka“, která zkracují životnost výrobků.

Nová právní úprava implementuje evropskou směrnici DMFS a zaměřuje se na srozumitelnost informací a transparentnost digitálního prostředí. Klíčovou novinkou je tzv. „tlačítko pro odstoupení“ a zákaz manipulačních online praktik. Zákon má vstoupit v účinnost v červnu 2026. Poslanecká sněmovna bude návrh projednávat v následujících měsících.

Podle § 1017 občanského zákoníku se sousedé musí zdržet výsadeb stromů v těsné blízkosti hranice pozemků.
Zákon stanoví jednoduché pravidlo:

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17.9.2025, sp. zn. 25 Cdo 2087/2024 uvedl, že právo rodiče na pobyt s hospitalizovaným dítětem není absolutní. V daném případě šlo o matku, která chtěla přespat na jednotce intenzivní péče u svého měsíčního syna. Zdravotníci jí umožnili u lůžka bdít, nikoli však spát, protože oddělení na to nebylo prostorově ani technicky uzpůsobené. Žalobu na omluvu a odškodnění soudy zamítly.

Občanský zákoník (dále též „OZ“) upravuje institut podnájmu na dvou místech, a to v obecných ustanoveních o nájmu (§ 2215 a § 2216) a dále v pododdíle o zvláštních ustanoveních o nájmu bytu a domu (§ 2274–2278).

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla představuje významný institut správního práva, jenž slouží k efektivnímu postihu protiprávního jednání v silničním provozu, zejména v případech, kdy není možné zjistit konkrétního pachatele přestupku. Tento právní institut byl zaveden novelou zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „Zákon o provozu na pozemních komunikacích“), účinnou od 19. ledna 2013.

Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí (27 Cdo 1993/2023) vyjasnil důležitou otázku: může správce daně požadovat úhradu veřejnoprávního dluhu – např. pokuty – přímo po jednateli společnosti, pokud ten porušil povinnost péče řádného hospodáře?

Úspěšně jsme zastupovali stěžovatelky – matku a dceru – v ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 11. září 2025 (sp. zn. III. ÚS 864/25) shledal porušení základních práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na péči o dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) a zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.