Mnoho českých zaměstnavatelů se často setkává s potřebou vysílat své zaměstnance do zahraničí, buď na krátkodobé misie nebo na delší pracovní pobyty. Při takovémto vysílání se stává klíčovým aspektem otázka sociálního pojištění a právních povinností. Nařízení Evropské unie stanoví základní pravidla pro tuto problematiku, a my se podíváme na to, co by čeští zaměstnavatelé měli vědět.

Základními právními předpisy jsou v této oblasti tzv. koordinační nařízení, a to:

• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení;
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

Přičemž nařízení č. 987/2009 se stanovují prováděcí pravidla pro nařízení 883/2004.
Výše uvedené koordinační nařízení se aplikují též v případě Švýcarska a států EHP (Island, Lichtenštejnsko a Norsko).1)

Základní pravidlo: Kdo platí pojistné?

Nutno na úvod uvést, že základním pravidlem dle čl. 11 nařízení č. 883/2004 je

1. že osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu.
2. že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu.

Základním pravidlem dle tohoto nařízení tak je, že si pojistné platí zaměstnanec v tom státě, na jehož území vykonává výdělečnou činnost. Jinými slovy, pokud český zaměstnanec pracuje v zahraničí, platí sociální pojištění v zemi svého pracoviště.

Výjimka pro vyslané zaměstnance

Hned další článek tohoto nařízení, tedy čl. 12 však obsahuje výjimku, a to výjimku z bodu 2 odstavce výše, když stanovuje, že osoba, která jako zaměstnanec (i OSVČ) provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatel, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce dvacet čtyři měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby.2)

V tomto případě tak zůstává zaměstnanec příslušným systémům pojištění v tom státě, ze kterého je vysílán. To znamená, že i když pracuje v zahraničí, jeho sociální pojištění zůstává spojeno se státem, kde má své zaměstnání.

Podmínky pro vyslání zaměstnance

„Aby bylo možné ustanovení o vyslání aplikovat, musí být podle koordinačních nařízení EU splněny následující podmínky:

Činnost je vykonávána jménem zaměstnavatele, který zaměstnance vysílá.
Zaměstnavatel vysílající zaměstnance běžně vykonává činnost v zemi, ze které je zaměstnanec vysílán.
Doba vyslání nepřekročí 24 měsíců.
Zaměstnanec není vyslán za účelem nahrazení jiné osoby.
Zaměstnanec byl účasten systému sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vysílán, alespoň po dobu jednoho měsíce před zahájením vyslání.“3)

Kontrola a potvrzení (formulář) A1

Při kontrole osob na pracovišti v zahraničí musí vyslaný zaměstnanec prokázat svou pozici originálem dokumentu, označovaného v ČR jako potvrzení A1. Tento dokument získají zaměstnanec, zaměstnavatel i OSVČ v České republice od České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) podáním žádosti o „potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“ u příslušné OSSZ.

„U jednoho zaměstnance a jednoho vysílajícího zaměstnavatele je možné vyslání opakovat, avšak mezi jednotlivými vysláními by měla být dodržena doba nejméně dvou měsíců. Příslušné úřady mohou ve zvláštních případech povolit zkrácení této doby.“4)

Zachování Práv a Pojištění

Z hlediska sociálního pojištění, zdravotního pojištění i zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele se pro českého zaměstnavatele nic nemění. Pojistné bude odváděno ve stanovených lhůtách a hrubá mzda zaměstnance zahrnuta do základu pro výpočet zákonného pojištění.

Pozor na místní legislativu

Závěrem je důležité upozornit, že zaměstnavatelé by si při vysílání svých zaměstnanců do zahraničí měli zjistit, jaké podmínky platí pro vyslané zaměstnance v dané zemi. To zahrnuje pravidla pro minimální mzdu, dodržování stanovené maximální délky pracovní doby (minimální doby odpočinku) a nárok na minimální počet dnů dovolené.5) Na zaměstnance

---------------------

1) 987/2009: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Text s významem pro EHP a Švýcarsko) [cit. 01.09.2023] Převzato z CODEXIS®
2) 883/2004: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Text s významem pro EHP a Švýcarsko [cit. 01.09.2023] Převzato z CODEXIS®
3) Schmied Zdeněk, Klímová Růžena, Salačová Marie, Tošovský Adam, Lošťák Milan, Krchovová Olga, Stejskal Tomáš, Wadurová Lucie, Tepperová Jana, Seidl Petr, Svěrčinová Eva, Stádník Jaroslav a Čouková Pěva, Mzdy! 2023, Účetní portál, 28.02.2023 [cit. 01.09.2023] Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®
4) Schmied Zdeněk, Klímová Růžena, Salačová Marie, Tošovský Adam, Lošťák Milan, Krchovová Olga, Stejskal Tomáš, Wadurová Lucie, Tepperová Jana, Seidl Petr, Svěrčinová Eva, Stádník Jaroslav a Čouková Pěva, Mzdy! 2023, Účetní portál, 28.02.2023 [cit. 01.09.2023] Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®
5) Ing. Bohdana Klimšová (Havránková) in: Vysílání zaměstnanců v rámci EU. Dostupné na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/vysilani-zamestnancu-v-ramci-eu

Jedním z práv poškozeného v rámci trestního řízení, a pro poškozeného vesměs právo stěžejní, je právo na navrhovat, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.1)

Na úvod pro je záhodno uvést rozdíl mezi nárokem na náhradu zhodnocení a náhradou nákladů. Nákladem jsou vynaložené prostředky na změnu věci (nemovitosti). Zhodnocením pak to, o co se touto změnou zvýšila hodnota věci. Tedy ne každý náklad provedený nájemcem může znamenat to, že se tím zvýší hodnota nemovitosti. Naopak může dojít i k situaci, kdy zcela nevhodnou změnou může dojít ke snížení hodnoty takové nemovitosti.

V současné době se již onemocnění Covid-19 nedostává takové mediální pozornosti, jako tomu bylo před nedávnou dobou. Následky, nejen zdravotního charakteru, si však celá společnost nese dodnes. V reakci na nepříznivou ekonomickou situaci vyvolanou utlumením ekonomických aktivit v rámci celé společnosti vlivem pandemie Covid-19 byla v České republice přijata řada opatření, která měla za cíl neblahou situaci řešit. Mezi přijatá opatření lze zařadit mimo jiné i program Antivirus, o kterém jsme psali článek již v minulosti. Stát na podporách v rámci pandemických opatření vyplatil značné finanční prostředky, aniž by v daném čase jakkoliv kontroloval oprávněnost jejich čerpání. Po odeznění pandemie se však stát ze svého spánku probudil a začal oprávněnost čerpání výhod kontrolovat.

Nejdříve obecně k důkaznímu břemenu. Obecně vzato platí, že „důkazní břemeno je procesním institutem, který pomáhá soudu rozhodnout v případě, kdy po provedeném dokazování nemůže přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (stav non liquet).

K zániku společného jmění manželů (dále jen „SJM“) může dojít podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), na základě několika právních skutečností, přičemž jednou z nich je rozvod manželství. Kromě toho může SJM zaniknout i smrtí jednoho z manželů či výjimečně soudním rozhodnutím bez nutnosti rozvodu manželství. Tento článek se věnuje problematice vypořádání SJM v případě smrti jednoho z manželů v rámci dědického řízení, jakož i problematice vypořádání vnosů a investic v dědickém řízení.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se otázka určitosti a srozumitelnosti smluv o dílo objevila již mnohokrát, a judikaturu v tomto směru lze označit za konstantní.
Problematickou částí smluv o dílo, jež v otázce určitosti Nejvyšší soud posuzoval, je nejčastěji samotné vymezení předmětu díla, tedy toho, co vůbec má být zhotoveno. To konečně není nic překvapivého, kdy většinou i pro objednatele je (kromě ceny) důležité zejména to, co má za své (typicky finanční) plnění obdržet od zhotovitele.

V České republice je podle statistických dat Českého statistického úřadu více než 4 miliony zaměstnanců pracujících v různých odvětvích s různými nároky na jejich schopnosti i zdraví.1) Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“) upravuje mimo jiné vzájemné vztahy mezi těmito zaměstnanci a jejich zaměstnavateli. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu zaměstnanců ukládá tento zákon zaměstnavatelům povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.2)

Německá automobilka BMW podala kvůli reklamní věži v Českých Budějovicích žalobu na místní autosalon. Koncernu vadila reklama vzbuzující údajně zdání, že je to autorizovaná provozovna. U soudu však výrobce „bavoráků“ pohořel.

Německá automobilka BMW prohrála soud s provozovatelem autosalonů v Českých Budějovicích Autoimport Mach.cz ze skupiny Mach Motors.

Finanční záruka je jedním z institutů civilního práva, který slouží k zajištění dluhu dlužníka. Zajištění v obecné rovině upravuje ust. § 2010 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). Podle občanského zákoníku je možné dluh zajistit ve dvou formách, a to (i) ve formě závazku třetí osoby vůči věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo (ii) ve formě poskytnutí majetkové jistoty ve prospěch věřitele, že dlužník svůj dluh splní.