Úvod

V posledních letech se v českém právním prostředí etabloval termín „domácí násilí“, který je užíván v mnoha zemích k popisu škodlivého chování v soukromí domácností, především v rámci rodinného prostředí. Tento výraz odkrývá situace, kdy dojde k opakované agresi skryté před veřejností, „za zavřenými dveřmi“. Domácí násilí zahrnuje jak psychické, tak fyzické projevy agrese a dotýká se široké skupiny lidí bez ohledu na pohlaví nebo věk, včetně potenciálních pachatelů. S rostoucím povědomím o závažnosti těchto činů začaly být obětem poskytovány různé formy ochrany, nejdříve skrze instituty trestního a správního práva, a teprve později byly zavedeny i prostředky na úrovni občanskoprávní.1)

Mezi prostředky, které mají pomáhat čelit domácímu násilí patří

• vykázání podle ust. § 44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o policii a
• předběžné opatření podle ust. § 88c zákona č. 141/2008 Sb., trestní řád.

Dalším prostředkem je právě předběžné opatření podle § 400 a násl. ZŘS, které je předmětem tohoto výkladu.

Předpoklady vydání předběžného opatření

Hmotněprávní předpoklady předběžného opatření ve smyslu § 400 a násl. ZŘS jsou dány v občanském zákoníku, a to konkrétně v ust. § 751 odst. 1 a odst. 2 a ust. § 753 ve spojení s výkladovým ustanovením § 3021. Občanský zákoník v těchto ustanoveních vymezuje okruh osob, kterým je ochrana poskytována, a situace, které ochranu podmiňují. Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet.2) Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné domácnosti.3) Ustanovení § 751 až 753 proti domácímu násilí se použijí také v případě společného bydlení jiných osob, než jsou manželé.4)

Podstatné tedy je, že v zásadě kdokoliv, kdo žije ve společné domácnosti s agresorem je oprávněn domáhat se ochrany prostřednictvím tohoto institut, třebaže právní základ je upraven v části druhé občanského zákoníku – rodinné právo. Příbuzenské vztahy mezi obětí a agresorem vůbec totiž nemusí být dány.

Na hmotněprávní úpravu navazuje úprava procesní, která je obsažena v zákoně o zvláštních řízeních soudních, a to konkrétně v hlavě V. – řízení ve věcech rodinněprávních, v ust. § 400 a násl. Procesní předpis zvláštně upravuje místní příslušnost soudu (obecný soud navrhovatele) a okruh účastníků řízení (účastníkem jsou navrhovatel a odpůrce, popřípadě osoba, vůči níž násilí směřuje). Úprava procesní způsobilosti v ust. § 403 odst. 3 ZŘS je poměrně neobvyklá, jelikož stanoví, že nezletilý starší 16 let má pro řízení plnou procesní způsobilost. Obyčejně je procesní (ne)způsobilost a její rozsah právními předpisy navázána na rozsah svéprávnosti (způsobilosti právně jednat)5) . Zde však zákonodárce volí konstrukci, kdy plnou procesní způsobilost přiznává na základě objektivního kritéria (dosažení věku 16 let).

Předběžné opatření je možné vydat pouze na návrh, který musí oproti obecným náležitostem obsahovat vylíčení skutečností, které osvědčují, že je společné bydlení navrhovatele a odpůrce v domě nebo bytě, ve kterém se nachází společná domácnost, pro navrhovatele nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči navrhovateli nebo jinému, kdo ve společné domácnosti žije, anebo vylíčení skutečností, které osvědčují nežádoucí sledování nebo obtěžování navrhovatele. Příslušný soud je povinen o podaném návrhu rozhodnout bez jednání, a to nejpozději do 48 hodin od jeho podání. Díky lhůtě stanovené v hodinách je samotné usnesení soudu, kterým je o návrhu rozhodováno, ozvláštněno uvedením hodiny a minuty vydání za místo a datum v závěrečné části usnesení.

Z ust. § 402 ZŘS vyplývá, že úspěšnost návrhu je závislá na tom, zdali se navrhovateli podaří osvědčit svá tvrzení. „Navrhovatel osvědčí skutečnosti v návrhu uvedené, jeví-li se tyto na základě tvrzení a přiložených důkazů alespoň jako pravděpodobné. Tvrdí-li například, že se na něm odpůrce dopouští fyzického násilí, je vhodné, aby připojil zdravotnickou dokumentaci svědčící o jeho ošetření (ošetřování), čestná prohlášení osob, jež byly svědky takových incidentů, úřední záznamy od policie apod. Jde zjevně o nižší míru, nežli by byla zapotřebí v případě, kdy by zákonodárce požadoval, aby navrhovatel jím uváděné skutečnosti prokázal, což by znamenalo, že na základě doloženého bude moci soud konstatovat, že tvrzené skutečnosti byly postaveny na jisto.“6)

Pakliže soud návrhu vyhoví, rozhodne usnesením o vydání předběžného opatření. Ustanovení § 405 odst. 1 ZŘS podává demonstrativní výčet povinností, které mohou být soudem odpůrci stanoveny. Jedná se zejména o povinnost:

• opustit společné obydlí, jakož i jeho bezprostřední okolí,
• nezdržovat se ve společném obydlí
• nevstupovat do společného obydlí,
• nevstupovat do bezprostředního okolí společného obydlí nebo navrhovatele
• nezdržovat se v bezprostředním okolí společného obydlí nebo navrhovatele,
• zdržet se setkávání s navrhovatelem nebo
• zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatele jakýmkoliv způsobem.

Soud svým rozhodnutím může zvolit aplikaci jedné nebo více výše popsaných variant v závislosti na specifické situaci. Výběr konkrétních opatření soudu je řízen návrhem ve věci samé, avšak soud není omezen jen na navrhovaná opatření. Může přihlédnout i k dalším možnostem vyčteným v ust. § 405 odst. 1 ZŘS nebo dokonce k opatřením, která nejsou v zákoně přímo jmenována, pokud situace popsaná v návrhu a doklady k němu přiložené indikují, že takové řešení by bylo přiměřené.

O nařízení předběžného opatření a o nákladech řízení rozhoduje soud usnesením s odůvodněním. Soud v rámci usnesení současně poučí odpůrce o právu odnést si ze společného obydlí některé věci. Navrhovatele soud poučí o dalších vhodných opatřeních směřujících k jeho ochraně, zejména o právu podat návrh na zahájení řízení ve věci samé. Soud navrhovatele poučí také o možnosti podat návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření. Nařízené předběžné opatření následně trvá 1 měsíc od jeho vykonatelnosti.

Usnesení soudu o vydání předběžného opatření je vykonatelné jeho vydáním. Výkon rozhodnutí je vždy bezodkladně zajištěn soudem prvního stupně. Výkon rozhodnutí se provede tak, že soud v součinnosti s příslušnými orgány veřejné moci vykáže povinného ze společného obydlí, odebere mu všechny klíče od společného obydlí, které povinný drží, a popřípadě mu zakáže setkávat se s označenou osobou nebo ji jinak kontaktovat. Soud zároveň poskytne povinnému příležitost, aby si bezprostředně při výkonu rozhodnutí vyzvedl ze společného obydlí své osobní cennosti a osobní dokumenty, jakož i věci, které slouží jeho osobní potřebě; během trvání rozhodnutí podle § 405 pak povinnému umožní vyzvednout i věci nezbytné k výkonu jeho podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání, případně věci nezbytné z jiného vážného důvodu.

Odvolání, návrh na zrušení předběžného opatření

Proti usnesení soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření je přípustné odvolání, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení stejnopisu písemného vyhotovení. Pakliže bylo rozhodnutí o vydání předběžného opatření napadeno včasným odvoláním, je soud prvního stupně povinen předložit věc odvolacímu soudu do 15 dnů od podání odvolání. Odvolací soud následně o podaném odvolání rozhodně do 7 dnů od předání věci soudem prvního stupně. Nicméně lhůty zákonem takto předepsané jsou lhůtami toliko pořádkovými. Nedodržení lhůt nemá žádný procesní následek.7)

Vedle odvolání budou odpůrci volit i jiný způsob zániku účinků předběžného opatření, a to návrhem podle ust. § 414 ZŘS. Na návrh může totiž soud rozhodnout o zrušení předběžného opatření podle § 405. V souvislosti s návrhem soud zpravidla nařídí jednání, v rámci kterého soud provede dokazování, na základě kterého rozhodne. Pakliže návrhu na zrušení předběžného opatření soud nevyhoví, lze jej opětovně podat nejdříve až po uplynutí 3 měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí.

Prodloužení trvání předběžného opatření

Co se týče navrhovatele, ten má možnost požadovat, aby trvání předběžné opatření bylo prodlouženo. Návrh na jeho prodloužení musí učinit ještě před uplynutím doby jeho původního trvání podle ust. § 408 ZŘS. Samotné podání návrhu na prodloužení trvání předběžného má odkladný účinek, co do momentu skončení předběžného opatření, tedy podáním návrhu se předběžné opatření automaticky prodlužuje, a to do doby rozhodnutí soudu o tomto návrhu, respektive do právní moci takového rozhodnutí.

„Stran návrhu na prodloužení nestanoví zákonodárce tak podrobný výčet náležitostí jako v případě návrhu na vydání předběžného opatření. I nadále ovšem platí, že návrh musí splňovat obecné náležitosti podání podle § 42 OSŘ a některé z obecných náležitostí návrhu na vydání předběžného opatření podle § 75 odst. 2 OSŘ (k tomu srov. § 402 ZŘS a komentář k němu). Navrhovatel by měl rovněž osvědčit, že je i nadále důvodné, aby byl odpůrce pro svoji nebezpečnost omezen ve svých právech k domu nebo bytu, popřípadě právu pohybu či pobytu. To ostatně odpovídá dikci § 411 odst. 2 ZŘS, podle kterého soud vezme v potaz zejména trvání stavu ohrožení navrhovatele. Navrhovatel by měl proto vylíčit, proč má za to, že je i nadále ze strany odpůrce ohrožen.“8

K těmto náležitostem se sluší rovněž dodat, že navrhovatel by měl současně tvrdit, jaké kroky učinil k tomu, aby byla situace vyřešena trvale, jelikož z povahy předběžného opatření je zjevné, že tento institut není tím definitivním řešením, jelikož doba jeho trvání je omezena 6 měsíci. Tento komentář dopadá na situace, kdy navrhovatel (resp. oběť domácího násilí) má k obydlí rovnocenný právní titul s odpůrcem. Po skončení trvání předběžného opatření se tedy bez změny situace odpůrce do domácnosti navrátí. Prodloužení trvání předběžného opatření tak nemůže být motivováno toliko oddálením návratu odpůrce, aniž by zde byl dán postup či mechanismus, který je způsobilý společné soužití vyřešit, či jiný objektivní důvod, pro který je namístě trvání prodloužit. Soudy totiž v rámci svého rozhodování také zvažují, zdali například navrhovatel učinil vhodná opatření k vyřešení situace, a to například podáním návrhu ve věci samé, anebo například vyhledání náhradního bydlení po dobu skončení účinků předběžného opatření. Dle našich zkušeností trvání nebezpečí, ohrožení či obava navrhovatele nemusí pro prodloužení trvání postačovat. Soudy od navrhovatele očekávají jistou aktivitu. Pasivní čekání navrhovatele na to, kdy nastane čas návratu odpůrce do domácnosti, k prodloužení doby trvání předběžného opatření nemusí vést, jelikož soud nemusí potřebu další předběžné úpravy spatřovat. Pakliže by tomu tak bylo, tak by soudy toliko oddalovaly nevyhnutelné, k čemuž popisovaný institut neslouží. Účelem předběžného opatření je přechodná ochrana navrhovatele a s tím spojené vytrhnutí odpůrce z domácnosti za účelem jeho „vychladnutí“ a „nadechnutí“ navrhovatele, který může následně navazující kroky provádět s rozvahou bez toho, aniž by jej zásadním způsobem tlačil čas.

===================

1) HRUŠÁKOVÁ, Milana. § 751 [Nesnesitelnost společného bydlení manželů či rozvedených manželů]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 416, marg. č. 2.
2) § 751 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
3) § 753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
4) § 3021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
5) srov. např. § 20 odst. 1 o.s.ř., § 29 odst. 1 spr. řádu
6) ŠIMÁNOVÁ, Hana. § 402 [Náležitosti návrhu]. In: GŘIVNA, Tomáš, ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 685, marg. č. 4.
7) ŠIMÁNOVÁ, Hana. § 409 [Odvolací řízení]. In: GŘIVNA, Tomáš, ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 695, marg. č. 3.
8) ŠIMÁNOVÁ, Hana. § 410 [Návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření]. In: GŘIVNA, Tomáš, ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 697, marg. č. 3.

Identifikační úkony musí být podloženy konkrétními okolnostmi, které naznačují riziko opakování trestné činnosti, její eskalace či účast na jiné, dosud nevyšetřené trestné činnosti. Nezbytnost identifikačních úkonů musí být odůvodněna jejich nepostradatelností pro zjištění spojitosti mezi osobou a trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele. V případech hospodářských nebo nenásilných trestných činů spáchaných dosud netrestanými osobami bude obtížné dovodit přiměřenost identifikačních úkonů na základě uvedených kritérií.

Dočasná pracovní neschopnost ("(...) je stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné důvody uvedené v NemPoj neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost."1)) představuje právní institut, jehož primárním úkolem je ochrana zaměstnance. Tento institut je zakotven v pracovním právu a jeho účelem je zajistit zaměstnanci dostatečný čas na zotavení bez ztráty příjmu. Nicméně, v praxi se mohou vyskytovat případy, kdy zaměstnanci zneužívají tohoto práva a porušují pravidla spojená s dočasnou pracovní neschopností. Tento článek se zaměřuje na právní rámec a důsledky porušování dočasné pracovní neschopnosti zaměstnancem a nabízí přehled opatření, která mohou zaměstnavatelé přijmout k prevenci a řešení těchto situací, a to vůči zaměstnancům samotným.

Insolvenční řízení je zvláštním druhem civilního procesu, jenž slouží k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka nikoli k prosazování individuálních zájmů věřitelů.1) Úpadek nebo hrozící úpadek má být v insolvenčním řízení řešen některým ze způsobů, který stanovuje insolvenční zákon, tak aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.2) Mají-li být tyto cíle insolvenčního řízení naplněny, musí dojít ke zmapování majetkových hodnot, z nichž mají být věřitelé v průběhu insolvenčního řízení uspokojováni.

Ochranná známka bývá zpravidla jednou z nejcennějších aktiv každého podniku. V podstatě je to symbol, slovo nebo kombinace obou, která identifikuje produkty nebo služby jednoho podniku a odlišuje je od těch ostatních na trhu. Registrace ochranné známky dává jejímu držiteli exkluzivní právo používat ochrannou známku v obchodních vztazích v rámci země, kde je registrována a její právní ochrana je velice silná. Pokud je určité označení výrobků či služeb chráněno ochrannou známkou, neznamená to ale automaticky, že nemůžete danou ochrannou známku užívat v rámci svého podnikání. Je však třeba dodržet určitá pravidla jejího užívání, tak aby toto užívání bylo v souladu se zákonem.

Neobvyklý spor dvou českých arbitrážních soudů směřuje k rozuzlení. Menší z nich si stěžoval, že mu silnější konkurent protiprávně kazí obchody. S jednou žalobou zabodoval u vrchního soudu, na další verdikt se čeká.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-soud-dvou-soudu-jde-do-finale-boduje-ten-mensi-249565

Pakliže ze závěru judikatury vyplývá, že se fikce zápisu podle § 98 rejstříkového zákona neuplatí v případě, že je dán důvod pro odmítnutí návrhu podle § 86 písm. a) rejstříkového zákona, je na místě tyto závěry aplikovat per analogiam legis i na jiné důvody pro odmítnutí návrhu podle § 86 rejstříkového zákona.

Zákoník práce v § 55 dává zaměstnavateli zcela výjimečnou možnost ukončit se svým zaměstnancem pracovní poměr takzvaně "na hodinu". Ponechme dnes stranou podmínky dle písm. a) prvního odstavce, který stanovuje možnost okamžitého ukončení při trestných činech, kde tak splnění podmínek pro okamžité zrušení pracovního poměru je zřetelně definováno. Druhou možností dle písm. b) prvního odstavce tohoto paragrafu je možnost zaměstnavatele okamžitě ukončit pracovní poměr se zaměstnancem, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Není výjimečnou situace, kdy určitou věc vlastní vícero osob. Tento stav však nemusí trvat věčně. Ať už je to proto, že se spoluvlastníci nemohou dohodnout na správě věci, nemají mezi sebou dobré vztahy, nebo je dán jiný důvod, proč nechtějí v majetkovém společenství setrvávat, občanský zákoník jim v opuštění majetkového svazku nebrání, což vyjadřuje ust. § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.; Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.

Mnoho českých zaměstnavatelů se často setkává s potřebou vysílat své zaměstnance do zahraničí, buď na krátkodobé misie nebo na delší pracovní pobyty. Při takovémto vysílání se stává klíčovým aspektem otázka sociálního pojištění a právních povinností. Nařízení Evropské unie stanoví základní pravidla pro tuto problematiku, a my se podíváme na to, co by čeští zaměstnavatelé měli vědět.