Může se mezinárodní orgán – konkrétně Výbor OSN pro práva dítěte – autoritativně vyslovit k porušení práv jednotlivce a založit mu tím nárok na odškodnění od státu? Nebo je nutné projít klasickou tuzemskou soudní cestou? Ústavní soud se touto otázkou zabýval vůbec poprvé a jeho odpověď je jednoznačná: stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte nejsou právně závazná a nemohou samy o sobě založit právo na náhradu újmy ve vnitrostátním právu. Toto rozhodnutí má zásadní význam nejen pro oblast ochrany práv dětí, ale i pro širší chápání vztahu mezinárodních lidskoprávních mechanismů a českého právního řádu.
Příběh, který začal předběžným opatřením
Celý spor se táhne od roku 2019. Tehdy české soudy rozhodly o nařízení předběžného opatření, na jehož základě byly dvě tehdy nezletilé osoby umístěny do péče krizového centra pro děti a dospívající. Dotčení se bránili u všech dostupných instancí – odvolací soud rozhodnutí potvrdil a následná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé se však nevzdali a obrátili se na Výbor OSN pro práva dítěte. Ten v květnu 2023 vydal stanovisko, v němž označil umístění nezletilých do ústavní péče za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. Výbor zároveň doporučil České republice, aby stěžovatelům poskytla účinnou nápravu a přijala opatření k prevenci podobných situací.
S tímto stanoviskem v ruce se stěžovatelé obrátili na Ministerstvo spravedlnosti a požadovali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 Kč. Argumentovali přitom Statutem vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv, konkrétně ustanovením umožňujícím vyplatit finanční zadostiučinění v případě, kdy mezinárodní orgán konstatuje porušení lidských práv. Ministerstvo však odpovědělo, že dané ustanovení na situaci stěžovatelů nelze aplikovat.
Stěžovatelé proto podali žalobu ke správním soudům – nejprve k Městskému soudu v Praze, který ji odmítl pro věcnou nepříslušnost s tím, že jde o soukromoprávní nárok spadající do pravomoci civilních soudů. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost zamítl a zdůraznil nezávazný charakter stanovisek Výboru a jejich odlišnost od rozsudků mezinárodních soudů, jako je například Evropský soud pro lidská práva.
Co řekl Ústavní soud a proč je to důležité
První senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Janem Wintrem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, a potvrdil tak rozhodnutí správních soudů. Klíčové právní závěry lze shrnout do několika bodů:
- Výbor OSN pro práva dítěte není mezinárodní soud. Nemá pravomoc závazně určit ani deklarovat, že Česká republika porušila práva stěžovatelů. Jeho stanoviska mají povahu doporučení, nikoliv závazných rozsudků.
- Stanoviska Výboru nelze ignorovat, ale ani z nich nelze přímo odvozovat nároky na finanční kompenzaci. Stát je podle Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte povinen stanoviskům věnovat náležitou pozornost a informovat Výbor o přijatých opatřeních.
- Česká republika své povinnosti plní – předkládá Výboru pravidelné zprávy o implementaci doporučených opatření a vysvětluje, jaké kroky přijala nebo hodlá přijmout, případně jaké důvody jí v tom brání.
- Úmluva o právech dítěte je významným interpretačním vodítkem pro posouzení ústavnosti jednání orgánů veřejné moci. Pokud soud – tedy skutečný soud s pravomocí závazně rozhodovat – shledá porušení Úmluvy, má jednotlivec právo na náhradu újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
- Správnou cestou k odškodnění je občanskoprávní řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, nikoliv správní soudnictví.
Ústavní soud tím de facto řekl: pokud se domníváte, že vám stát svým postupem způsobil újmu v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, musíte tuto újmu prokázat v civilním řízení. Stanovisko mezinárodního výboru vám může pomoci jako argument, ale samo o sobě není vstupenkou k odškodnění.
Tento nález má širší dopad, než se na první pohled zdá. V praxi se totiž stále častěji setkáváme s tím, že jednotlivci i organizace odkazují na rozhodnutí či stanoviska mezinárodních orgánů – ať už jde o výbory OSN, nebo jiné kvazisoudní instituce – a očekávají, že z nich automaticky plynou konkrétní nároky. Ústavní soud nyní jasně odlišil právně závazná rozhodnutí mezinárodních soudů (typicky Evropského soudu pro lidská práva) od právně nezávazných stanovisek monitorovacích orgánů založených na mezinárodních úmluvách.
Pro podnikatele a firmy, které se pohybují v oblasti sociálních služeb, zdravotnictví, vzdělávání nebo jiných odvětví dotýkajících se práv dětí, je tento nález důležitým signálem. Mezinárodní standardy ochrany práv dítěte nejsou prázdnými deklaracemi – české soudy je berou vážně jako interpretační měřítko. Současně ale platí, že cesta k nápravě vede přes řádné soudní řízení, nikoliv přes automatické nároky odvozené z doporučení mezinárodních výborů.
Stěžovatelé se tak v zásadě ocitli v situaci, kdy mají k dispozici stanovisko prestižního mezinárodního orgánu, které jim dává za pravdu, ale nemají v rukou právně závazný titul, na jehož základě by mohli přímo žádat odškodnění. Nic jim ovšem nebrání podat civilní žalobu na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V takovém řízení budou moci stanovisko Výboru použít jako podpůrný argument – nikoliv však jako rozhodující důkaz o protiprávnosti.
Tento nález potvrzuje, že Česká republika respektuje mezinárodní lidskoprávní mechanismy, zároveň však trvá na tom, že závazně o právech a povinnostech rozhodují soudy – ať už vnitrostátní, nebo mezinárodní v pravém slova smyslu. Pro každého, kdo zvažuje uplatnění nároků vůči státu s odkazem na mezinárodní orgány, je to klíčová informace při volbě správné právní strategie.
Zdroj: Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 1905/25, tisková zpráva č. 21/2026 ze dne 10. března 2026.
