Když stát 20 let otálí s restitucí: Jak se bránit liknavosti úřadů

Státní pozemkový úřad evidoval restituční nárok oprávněné osoby v nesprávné výši po dobu více než dvaceti let. Teprve opakované výzvy a soudní řízení přinutily úřad k částečnému přecenění – které však stále neodpovídalo skutečnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích nedávno potvrdil, že takový postup představuje jasnou svévoli a liknavost, která opravňuje restituenta domáhat se vydání konkrétních pozemků soudní cestou, aniž by musel čekat na další veřejné nabídky.

Případ se táhl od doby, kdy právní předchůdci žalobce – jeho rodiče – úspěšně uplatnili nárok na vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Žalobce tyto nároky zdědil a po letech marného čekání na jejich uspokojení se obrátil na soud. Klíčovým problémem bylo, že Státní pozemkový úřad odmítal ocenit odňaté pozemky jako stavební, přestože z vyvlastňovacích dokumentů z roku 1953 jasně vyplývalo, že pozemky byly určeny k výstavbě a náhrada za jejich odnětí byla poskytnuta podle předpisů platných pro stavební pozemky.

Proč je správné ocenění tak důležité

Výše evidovaného restitučního nároku přímo ovlivňuje, jaké pozemky může oprávněná osoba ve veřejných nabídkách získat. Pokud úřad eviduje nárok v nižší částce, než jaká odpovídá skutečnosti, restituent se fakticky nemůže účastnit nabídek na hodnotnější pozemky – jeho přihlášky jsou automaticky zamítány pro údajně nedostatečnou výši nároku. Přesně to se stalo v tomto případě. Žalobce se přihlásil do veřejných nabídek minimálně dvakrát, pokaždé byla jeho přihláška zneplatněna. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom stačí právě dvě účasti ve veřejných nabídkách k prokázání dostatečné aktivity restituenta.

Soud se opřel o znalecký posudek, který potvrdil stavební charakter odňatých pozemků. Znalkyně při výpovědi podrobně vysvětlila svůj postup ocenění a odkázala na historickou územně plánovací dokumentaci i ortofoto snímky z rozhodného období. Naproti tomu znalecký posudek předložený Státním pozemkovým úřadem soud označil za neobjektivní – vyšlo totiž najevo, že znalec se při určování charakteru pozemků řídil pokyny úřadu, nikoliv odbornými kritérii.

Zásadní je závěr soudu o důsledcích dlouhodobého nesprávného ocenění: Pokud úřad více než dvě desetiletí eviduje restituční nárok v nesprávné výši a ani po opakovaných výzvách situaci nenapraví, jedná se o liknavost a svévoli. V takovém případě není oprávněná osoba povinna dále čekat na veřejné nabídky a může se domáhat vydání konkrétních vhodných pozemků přímo soudní cestou.

Které pozemky lze požadovat

V řízení se řešila také otázka, zda jsou žalobcem vybrané náhradní pozemky vhodné k převodu. Státní pozemkový úřad namítal různé překážky – od zařazení pozemku do interní rezervy přes údajnou funkční souvislost s nemovitostí třetí osoby až po zájem obce na směně. Soud však jednotlivé námitky odmítl jako nedůvodné.

U pozemku, o který projevila zájem obec, soud konstatoval, že poté, co žalobce s obcí uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, odpadl důvod zkoumat převažující veřejný zájem – obec sama dala najevo, že pozemek již nenárokuje. U pozemku zařazeného do takzvané rezervy A soud připomněl, že tato rezerva je ze zákona určena právě k vypořádání restitučních nároků, nikoliv k jejich blokování. Ani existence pachtovní smlouvy k jinému pozemku nepředstavuje překážku převodu – práva a povinnosti z pachtu přecházejí na nového vlastníka.

Významný je rovněž závěr ohledně povahy náhradních pozemků. Jelikož právním předchůdcům žalobce byly odňaty jak zemědělské, tak stavební pozemky, může žalobce jako náhradu požadovat i pozemky určené k zastavění – samozřejmě v přiměřeném poměru odpovídajícím struktuře odňatého majetku. Státní pozemkový úřad ostatně sám běžně zařazuje do veřejných nabídek pozemky v zastavitelném území.

Pro praxi z rozhodnutí vyplývá několik klíčových poučení. Za prvé: Státní pozemkový úřad má povinnost evidovat restituční nároky v jejich skutečné výši. Dlouhodobé nesprávné ocenění představuje porušení této povinnosti. Za druhé: Pokud úřad nereaguje na výzvy k přecenění nebo reaguje pouze částečně a nedostatečně, jde o svévoli a liknavost. Za třetí: V případě prokázané svévole není restituent odkázán pouze na veřejné nabídky, ale může se domáhat vydání konkrétních pozemků soudní žalobou.

Rozhodnutí také potvrzuje, že soudy pečlivě zkoumají objektivitu znaleckých posudků. Pokud znalec postupuje podle pokynů jedné ze stran sporu namísto nezávislého odborného posouzení, jeho posudek nemůže obstát. Pro oprávněné osoby z toho plyne doporučení nechat si vypracovat vlastní znalecký posudek od nezávislého znalce, který dokáže své závěry obhájit i při výslechu u soudu.

Celková hodnota náhradních pozemků přiznaných žalobci činila necelých 863 tisíc korun, přičemž jeho restituční nárok byl znalkyní vyčíslen na téměř 3,9 milionu korun. Žalobce tak má prostor pro další uspokojení svého nároku v budoucnu – tentokrát již s vědomím, že soudy stojí na jeho straně.

Zdroj: Krajský soud v Českých Budějovicích, 22 Co 1893/2024