SDEU: za ztracené kufry aerolinky nežalujte doma, ale v místě plnění

Cestující si z domova ve Fuenlabradě u Madridu koupila přes nezávislou online platformu letenku Vueling Airlines na vnitrostátní let z Madridu do Barcelony. Na letišti si k letu ještě přikoupila odbavení zavazadla. Kufr do Barcelony nedorazil. Žalobu na náhradu škody podala tam, kde jí to bylo nejblíž — u soudu ve Fuenlabradě, tedy v místě svého bydliště. Španělský soud si ale nebyl jistý, jestli má vůbec pravomoc věc rozhodovat, a obrátil se s předběžnými otázkami na Soudní dvůr EU. Ten 17. září 2026 v rozsudku C-876/24 Vueling Airlines odpověděl způsobem, který stojí za pozornost každému, kdo létá služebně nebo posílá na cesty zaměstnance.

Jádro sporu vypadá na první pohled technicky: kde vlastně byla uzavřena smlouva o letecké přepravě, když si letenku koupíte online z pohovky doma? Cestující i španělský soud uvažovali logicky — když k akceptaci nabídky došlo u počítače v bytě ve Fuenlabradě, dalo by se místo bydliště považovat za místo, kde má dopravce svou „provozovnu“, u níž byla smlouva uzavřena. Kdyby to tak bylo, spotřebitel by mohl žalovat aerolinku u sebe doma. To by pro cestující byl komfortní scénář a pro dopravce noční můra: každá stížnost by končila u lokálního soudu podle bydliště zákazníka.

SDEU tuhle konstrukci odmítl. Bydliště spotřebitele, ze kterého si letenku online objednal, nelze považovat za místo provozovny dopravce, u níž byla smlouva uzavřena. Online prodej podle Soudního dvora nezakládá „přítomnost“ aerolinky v bydlišti klienta a nezakládá tam ani soudní příslušnost pro žalobu na náhradu škody za ztracená zavazadla. Argument, že digitální distribuce mění lokalizaci smlouvy, tedy neprošel — a rozhodnutí tím zapadá do dlouhodobé linie, podle níž SDEU odmítá roztahovat spotřebitelské fórum tam, kde ho unijní úprava výslovně nezaložila.

Zajímavý je i první krok, který soud musel udělat — vůbec určit, podle jakého předpisu se otázka řeší. Šlo totiž o čistě vnitrostátní let mezi Madridem a Barcelonou, tedy dvěma letišti v jednom členském státě, což na první pohled Montrealskou úmluvu (upravující mezinárodní leteckou dopravu) vylučuje. SDEU ale připomněl, že unijní nařízení o odpovědnosti leteckého dopravce působnost Montrealské úmluvy rozšířilo. Pravidla o určení místně příslušného soudu se proto použijí i tehdy, když spor o ztracená zavazadla vede cestující s bydlištěm v členském státě proti unijnímu dopravci se sídlem v témže státě a týká se letu mezi dvěma tuzemskými letišti. Jinak řečeno: režim je stejný jako u mezinárodní přepravy, i když se letadlo nikdy nedostalo za hranice.

Třetí otázka mířila na drobnost, která pro cestujícího ale rozhoduje o výsledku — jestli se má na smlouvu o přepravě cestujícího a na smlouvu o přepravě zavazadla dívat odděleně. Cestující si totiž letenku koupila online z domova, ale odbavení zavazadla si dokoupila až fyzicky na letišti v Madridu. Pokud by šlo o dvě samostatné smlouvy uzavřené na dvou různých místech, dalo by se argumentovat, že u sporu o ztracený kufr je relevantní právě to letiště. SDEU ale řekl, že přeprava zavazadel je doplňkovou službou k hlavnímu plnění, kterým je přeprava cestujícího. Pro určení příslušného soudu se proto vychází ze smlouvy o letecké přepravě cestujícího, ne z toho, kde si někdo dodatečně přikoupil kufr do nákladového prostoru.

Praktický dopad pro klienty, kteří létají služebně nebo posílají na cesty zaměstnance, je nepříjemný a stojí za to ho pojmenovat rovnou. Když aerolinka ztratí kufr se vzorky, prezentačním vybavením nebo pracovním notebookem, spor o náhradu nebude automaticky patřit českému soudu jen proto, že letenku někdo objednal z kanceláře v Českých Budějovicích. Určení příslušného soudu se řídí pravidly navázanými na místo plnění přepravní smlouvy — typicky tedy místo odletu nebo příletu, sídlo dopravce, případně místo jeho provozovny, u které byla smlouva uzavřena. U low-cost dopravců se sídlem v jiném členském státě to reálně znamená, že vymáhání může skončit před zahraničním soudem, s nutností zahraničního zastoupení, překladů a odpovídajících nákladů.

Ekonomicky to mění kalkul. U ztraceného kufru s obsahem v hodnotě několika desítek tisíc korun se náklady na vymáhání v zahraničí snadno dostanou na úroveň, kdy se spor prostě nevyplatí vést. Rozsudek tak nepřímo posiluje pozici velkých dopravců: cestující s nárokem, který se nedá uplatnit u domácího soudu, má silnou motivaci přijmout paušální nabídku odškodnění, i když je hluboko pod skutečnou škodou. Pro firmy to znamená, že ochranu je potřeba řešit dopředu — pojištěním obchodních zavazadel, interním pravidlem, co se vozí v ručním zavazadle a co v odbaveném, a u opakovaně využívaných dopravců případně smluvním ujednáním o řešení sporů.

Za pozornost stojí i to, co rozsudek neříká. Neomezuje nároky cestujícího vůči dopravci co do výše ani co do právního titulu — Montrealská úmluva a navazující unijní úprava dál platí, limity odpovědnosti za ztrátu zavazadel zůstávají. SDEU řešil čistě otázku, kde se spor povede, ne jestli je nárok důvodný. To je pro klienta paradoxně horší zpráva než opačný scénář: nárok máte, jen ho těžko uplatníte tam, kde by to bylo jednoduché. Kdo počítá s tím, že digitalizace prodeje letenek automaticky přiblíží aerolinku spotřebiteli, dostal jasnou odpověď — nepřiblíží. Online koupě letenky je z pohledu určení příslušnosti soudu jen technickým způsobem uzavření smlouvy, ne kotvou do bydliště zákazníka.

Zdroj: Soudní dvůr EU, rozsudek ze dne 17. září 2026 ve věci C-876/24 Vueling Airlines; Advokátní deník, 21. 9. 2026.