Nepotvrzené podezření: Oznamovatel zůstává chráněn, pokud měl rozumný podklad

Ochranu oznamovatele neztrácí ten, jehož podezření se při prověření nepotvrdí. Rozhoduje, zda měl v době podání oprávněné důvody domnívat se, že oznamované informace jsou pravdivé, a zda splnil i ostatní zákonné podmínky.

V účetní sestavě stojí dvě položky, podle kterých byla stejná faktura na 180 000 Kč zaplacena dvakrát. Zaměstnanec chce od vedoucího vysvětlení, ale dostane jen pokyn, ať to dál neřeší. Podá tedy oznámení. Šetření pak zjistí, že druhá platba nikdy neodešla – šlo o chybný export účetní sestavy. Na tomto modelovém příkladu autoři nedávného článku v Právním prostoru ukazují, jak zákon o ochraně oznamovatelů zachází s podezřením, které se nepotvrdí. Jejich závěr zní pro mnoho zaměstnavatelů nečekaně: k vyvádění peněz nedošlo, a oznamovatel je přesto chráněn.

Nejde o soudní rozhodnutí. Je to výklad zákona od dvou autorů, kteří pracují pro Finanční správu ČR a výslovně uvádějí, že jde o jejich soukromý názor. Výklad je ale pečlivý a míří přímo na situaci, kdy se po neúspěšném šetření vedení začne ptát, jestli mu oznamovatel nepoškodil pověst a jestli by za to neměl nést důsledky. Podle nás stojí za pozornost hlavně proto, že vyvrací dvě rozšířené zkratky. Podle první chrání zákon jen ty, kdo „měli pravdu“, podle druhé stačí, když oznamovatel svému podezření upřímně věřil.

Zákon o ochraně oznamovatelů měří podklad, ne upřímnost

Klíčové je ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 171/2023 Sb. Používá pojem „vědomě nepravdivé oznámení“, ale nevyhrazuje ho jen lhářům. Zahrnuje i oznámení podané bez oprávněných důvodů domnívat se, že se zakládá na pravdivých informacích. Slovo „vědomě“ je tu trochu zrádné. Ochranu tak může ztratit i člověk, který nic nezfalšoval, jen své obvinění neměl o co rozumně opřít.

Proto je třeba opatrně zacházet s pojmem, který se v debatách o whistleblowingu objevuje nejčastěji: dobrá víra oznamovatele. Pokud jí rozumíme jako vnitřnímu přesvědčení, je to měřítko příliš měkké. Autoři zdůrazňují, že nestačí dodatečně ujistit, že jsem podezření upřímně věřil. Přesvědčení musí mít oporu v okolnostech. S tím souhlasíme. Kdyby rozhodovala jen subjektivní poctivost, mohl by se ochranou zaštítit každý, kdo dokáže věrohodně tvrdit, že to myslel dobře.

Laťka ale zároveň není vysoko. Zákon po oznamovateli nechce bezchybnou právní analýzu ani hotové důkazy pro odsouzení. Stačí obhajitelný základ. Rozhodující je okamžik podání. Zaměstnavatel má po prověření zpravidla mnohem víc informací než zaměstnanec na začátku. Nemůže proto po něm zpětně chtít, aby znal vysvětlení, které tehdy neměl. Platí to i obráceně: pokud mu už před podáním někdo věrohodně doložil, že druhá platba neexistuje, jeho postavení je jiné.

Nerozhoduje ani to, zda má oznamovatel v ruce listinu. Podrobná výpověď kolegy, který byl věci přímo přítomen, může být rozumným podkladem. Neurčitá poznámka, že vedoucí „na zakázkách určitě vydělává“, už ne. Hranice tedy nevede mezi důkazem a jeho absencí. Vede mezi důvodným podezřením, které teprve čeká na ověření, a domněnkou bez přesvědčivých indicií.

Omyl, nepodložené obvinění a padělek nejsou totéž

Autoři rozkládají problém do tří variant a právě toto rozlišení je nejcennější částí jejich textu:

• Omluvitelný omyl: oznamovatel popíše skutečnou nesrovnalost, přiloží podklady a otevřeně uvede, co ověřit nemohl, například skutečný pohyb peněz na účtu. Pozdější vysvětlení opraví jeho představu o události, ale nepoctivým oznamovatelem ho neudělá.
• Obvinění bez podkladu: oznamovatel nic nezjistil, jen něco zaslechl, a z toho vyvodí konkrétní obvinění, třeba z proplácení fiktivních faktur. Chybí tu rozumný podklad, nejen konečný důkaz.
• Vědomá nepravda: oznamovatel ví, že druhá platba neproběhla, přesto upraví kopii dokladu a použije ji proti vedoucímu.

Za vědomě nepravdivé oznámení hrozí pokuta až 50 000 Kč. Ani ta ale nepřichází automaticky po neúspěšném šetření. Odpovědnost za přestupek včetně zavinění je třeba prokázat a samotné zjištění, že se oznámené jednání nestalo, nestačí. Stejně tak závěr šetření, že informace v oznámení byly nepravdivé, ještě neříká nic o tom, zda jim oznamovatel měl při podání důvod věřit. V modelovém případu je chybná účetní sestava vysvětlením omylu, nikoli dokladem, že ji oznamovatel zfalšoval.

Ochrana má i věcné a procesní mantinely. Vztahuje se na oznámení v pracovním nebo obdobném kontextu a na zákonem vymezené jednání. Patří sem jednání se znaky trestného činu, přestupek s horní hranicí sazby pokuty alespoň 100 000 Kč (jde o zákonnou sazbu, ne o výši škody), porušení samotného zákona o ochraně oznamovatelů a porušení předpisů ve vyjmenovaných oblastech, například u veřejných zakázek nebo ochrany osobních údajů. Nespokojenost se stylem vedoucího do tohoto režimu automaticky nespadá. Oznámit lze vnitřním kanálem, přímo Ministerstvu spravedlnosti, aniž by interní oznámení muselo předcházet, nebo příslušnému orgánu veřejné moci, například policii. Pro zveřejnění obvinění na sociální síti platí další podmínky a pouhý nesouhlas s výsledkem šetření je nesplňuje.

Uzavřený spis zákaz odvety neruší

Kdo podmínky ochrany splnil, nesmí být za oznámení potrestán ani poté, co šetření skončí s negativním výsledkem. Odvetná opatření vůči oznamovateli mohou mít podobu výpovědi, účelového snížení odměny, horšího pracovního hodnocení nebo změny pracovní doby, pokud je zásah vyvolán oznámením a může oznamovateli způsobit újmu. Ochrana přitom nezbavuje zaměstnance povinnosti řádně pracovat a nebrání skutečným organizačním změnám. Problém nastává, když se z tvrzených provozních důvodů stane zástěrka.

Ve sporu tu navíc platí přenesené důkazní břemeno, které upravuje občanský soudní řád. Jakmile oznamovatel uvede skutečnosti, z nichž lze odvetu dovodit, musí žalovaný prokázat, že jeho opatření bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem a bylo přiměřené a nezbytné. Zaměstnanci pomůže uchovaná komunikace, dřívější hodnocení a časová návaznost kroků. Samotné podání oznámení mu ale úspěch nezaručuje. Za nemajetkovou újmu způsobenou odvetou zákon přiznává i přiměřené zadostiučinění.

Častá je otázka, zda může zaměstnavatel po oznamovateli chtít náhradu újmy na pověsti, když se podezření nepotvrdilo. Článek v Právním prostoru takový nárok výslovně nerozebírá a domýšlet ho za autory nebudeme. Z jeho výkladu plyne jen tolik, že samotný negativní výsledek šetření nic nezakládá. Postih zdůvodněný pouze tím, že se podezření nepotvrdilo, by neobstál. Jiná situace nastává u vědomě nepravdivého oznámení, kde oznamovatel ochranu postrádat může. Zda by žaloba na ochranu pověsti proti chráněnému oznamovateli sama byla odvetou, ze zdroje nevyplývá.

Negativní výsledek navíc neotevírá cestu k šíření totožnosti oznamovatele. Příslušná osoba ji smí sdělit zásadně jen s jeho písemným souhlasem. Výjimkou je povinnost poskytnout údaje orgánům veřejné moci podle jiných předpisů. Zjištění, že k podvodu nedošlo, mezi výjimky nepatří.

Pro firmu začíná práce až po negativním závěru

Zaměstnavatelům z textu vyplývá několik konkrétních úkolů, i když nejde o úplný výčet zákonných povinností. Lhůty ani okruh firem povinných zřídit vnitřní oznamovací systém autoři neřeší, a my je proto neuvádíme. Z jejich výkladu ale plyne, že příslušná osoba by měla v závěru šetření rozlišit, zda pouze neshledala podezření z protiprávního jednání, nebo zjistila nepravdivost informací. Zákon počítá s oběma výsledky. Při negativním vyhodnocení musí oznamovatele písemně vyrozumět a poučit ho o právu obrátit se na orgán veřejné moci. Totožnost oznamovatele zůstává chráněná i po uzavření věci. Pokud firma po oznámení s dotyčným zaměstnancem řeší mzdu, hodnocení nebo organizační změnu, měla by mít důvody doložené nezávisle na oznámení, protože v případném sporu je bude muset prokázat ona. Vnitřní oznamovací systém funguje jen tehdy, když zaměstnanci nevidí, že nepotvrzené podezření končí postihem. Nastavení těchto postupů řešíme s klienty v rámci oblasti Pracovní právo.

Oznamovatelé se nejlépe chrání přesností. Má smysl oddělit, co sám zjistil, co převzal od jiných a co z toho jen dovozuje. Popsat dvě položky v evidenci je něco jiného než tvrdit, že ověřil dvě bankovní platby. Důležitá je i doba po šetření. S výsledkem smí nesouhlasit a upozornit na neobjasněné okolnosti. Pokud ale dál opakuje tvrzení, o kterém už ví, že je nepravdivé, posuzuje se jeho další oznámení podle této nové znalosti. Kdo naopak doložené vysvětlení přijme, o ochranu kvůli původnímu omylu nepřichází.

Zdroj: Dominik Šlemr, Lukáš Pulgret: Podezření se nepotvrdilo: Kdy oznamovatel zůstává chráněn?, Právní prostor, 27. října 2026; zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů