Zajištěné peníze v trestním řízení: Proč zproštění obžaloby neznamená automaticky náhradu škody

Vaše firma byla trestně stíhána, následně zproštěna obžaloby, a vy byste logicky očekávali, že stát vám uhradí veškeré škody, které vám v průběhu stíhání vznikly. Jenže právní realita je složitější, než se na první pohled zdá. Případ společnosti TMIS Ledeč s.r.o. to ukazuje zcela jasně – firma požadovala náhradu téměř 14 milionů korun jako ušlý zisk z peněz zajištěných v trestním řízení, přesto u Nejvyššího soudu neuspěla.

Společnost TMIS Ledeč s.r.o. byla v letech 2018 až 2023 trestně stíhána ve dvou souvisejících kauzách týkajících se výstavby fotovoltaických elektráren. V obou případech byla nakonec zproštěna obžaloby, protože soudy dospěly k závěru, že skutek popsaný v obžalobě nebyl trestným činem. Během trestního stíhání však policejní orgány zajistily finanční prostředky společnosti podle § 79a trestního řádu. Tyto peníze nemohla firma po dobu několika let využívat – nemohla je investovat, zhodnocovat ani jinak s nimi nakládat.

Po skončení trestního stíhání se společnost obrátila na stát s požadavkem na náhradu ušlého zisku. Argumentovala tím, že pokud by prostředky nebyly zajištěny, mohla by je zhodnotit na spořicím účtu nebo termínovaném vkladu. Celkovou škodu vyčíslila na 10 782 097,54 Kč (zajištěné prostředky související s projektem Pacov) a 3 087 314 Kč (zajištěné prostředky související s projektem Ledeč). Současně požadovala konstatování, že nezákonnými rozhodnutími policejních orgánů došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.

Klíčový právní problém: Co je vlastně nezákonné rozhodnutí?

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl a Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Společnost se proto obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten však dovolání odmítl jako nepřípustné a potvrdil právní názor nižších soudů.

Jádrem sporu bylo posouzení, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze za nezákonné považovat pouze takové rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno právě pro svou nezákonnost. Pokud bylo rozhodnutí o zajištění zrušeno proto, že pominuly důvody pro jeho vydání (což je v trestních řízeních běžné po skončení stíhání), neznamená to automaticky, že bylo od počátku nezákonné.

Nejvyšší soud zdůraznil zásadní myšlenku: Skutečnost, že trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, neznamená, že všechny postupy orgánů činných v trestním řízení byly nesprávné nebo že všechna rozhodnutí vydaná v průběhu stíhání byla nezákonná. Pokud bychom přijali opačný výklad, znamenalo by to, že v každém případě, kdy trestní stíhání neskončí odsouzením, by byly automaticky nezákonné například všechny uložené pořádkové pokuty, realizovaná předvedení svědků a podobně. To by fakticky paralyzovalo fungování trestního řízení.

Praktické důsledky pro podnikatele

Žalobkyně se v dovolání pokusila argumentovat tím, že její trestní stíhání bylo od počátku zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud však konstatoval, že toto tvrzení nevyplývá ze skutkových zjištění soudů. Dovolatelka tak fakticky konstruovala své právní posouzení na jiných skutkových okolnostech, než které soudy zjistily, což není přípustný dovolací důvod.

Pro podnikatele z tohoto rozhodnutí vyplývá několik zásadních závěrů. Samotné zproštění obžaloby nezakládá automaticky nárok na náhradu škody způsobené zajištěním majetku v průběhu trestního řízení. Pro úspěšné uplatnění nároku je třeba prokázat, že konkrétní rozhodnutí bylo nezákonné již v době jeho vydání – nikoliv pouze to, že se později ukázalo jako nepotřebné. Rozhodnutí o zajištění majetku podle § 79a trestního řádu je preventivním opatřením, které může být zcela legitimní v době svého vydání, i když se následně ukáže, že trestní stíhání nekončí odsouzením.

Tento případ ilustruje širší princip českého odpovědnostního práva: stát neodpovídá za každou újmu vzniklou v souvislosti s výkonem veřejné moci, ale pouze za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem. Hranice mezi legitimním výkonem pravomocí a nezákonným postupem je přitom posuzována k okamžiku vydání rozhodnutí, nikoliv retrospektivně podle toho, jak řízení nakonec dopadlo.

Pro firmy čelící trestnímu stíhání to znamená nutnost pečlivě dokumentovat a právně analyzovat každý krok orgánů činných v trestním řízení již v průběhu stíhání. Případné námitky nezákonnosti je vhodné uplatňovat bezprostředně, nikoliv až po skončení řízení. Pozdější obecné tvrzení, že stíhání bylo od počátku bezdůvodné, bez konkrétních důkazů zpravidla neobstojí.

Zdroj: Nejvyšší soud, 30 Cdo 621/2026