Větrné elektrárny vs. tetřívek: Proč stavební povolení nestačí

Ústavní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na vztah mezi stavebním povolením a ochranou přírody. Rozhodnutí pod spisovou značkou II. ÚS 3551/25 přináší důležité poučení pro všechny investory plánující výstavbu v lokalitách s chráněnými druhy.

Případ se točil kolem obchodní společnosti, která zakoupila pozemky s ambiciózním plánem postavit větrné elektrárny. Získala stavební povolení, investovala nemalé prostředky do přípravy projektu a legitimně očekávala, že svůj záměr zrealizuje. Jenže v lokalitě žil tetřívek obecný – silně ohrožený druh podle zákona o ochraně přírody a krajiny. A právě tato skutečnost se stala klíčovou překážkou celého projektu.

Stavební povolení není vstupenkou k realizaci

Společnost od samého počátku věděla, že k výstavbě potřebuje výjimku ze zákonných zákazů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Tuto výjimku však nikdy nezískala. Přesto pokračovala v přípravách a spoléhala se na vydané stavební povolení. Česká inspekce životního prostředí nakonec stavební činnost zakázala až do udělení příslušné výjimky.

Společnost se obrátila na soudy s tvrzením, že jí vznikla škoda v důsledku zásahu do jejího legitimního očekávání. Argumentovala tím, že měla platné stavební povolení a mohla tedy důvodně očekávat, že stavbu realizuje. Obecné soudy jí částečně vyhověly. Ústavní soud však jejich rozhodnutí zrušil a vysvětlil, proč je tento přístup chybný.

Klíčový závěr Ústavního soudu zní jasně: legitimní očekávání může vzniknout pouze tehdy, má-li subjekt konkrétní, jasně založený a vymahatelný nárok. Pokud investor od počátku ví, že k realizaci projektu potřebuje výjimku, na kterou není právní nárok, a tuto výjimku nikdy nezískal, nemůže mít legitimní očekávání, že projekt uskuteční.

Soud zdůraznil, že chybějící výjimka působí jako nepřekročitelná překážka pro zahájení stavby. Samotné stavební povolení tuto překážku neodstraňuje. Ustanovení § 50 zákona o ochraně přírody stanoví zákonný rámec pro nakládání s pozemky v chráněných lokalitách a tento rámec platí pro všechny vlastníky bez rozdílu.

Omezení vlastnického práva vs. nárok na náhradu

Druhá podstatná část rozhodnutí se týkala otázky, zda společnosti vznikl nárok na náhradu za omezení vlastnického práva. Ústavní soud připomněl svou ustálenou judikaturu, podle které ne každé omezení vlastnického práva zakládá nárok na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

O vyvlastnění nebo omezení vyžadující náhradu jde pouze tehdy, když omezení vylučuje realizaci vlastnického práva zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek. V případě předmětných pozemků tomu tak nebylo. Společnost zůstala jejich vlastníkem, má právo je držet, užívat, požívat a nakládat s nimi. Nemožnost stavět větrné elektrárny představuje pouze korektiv jednoho z oprávnění – práva provádět stavební činnost.

Soud rovněž odkázal na čl. 11 odst. 3 Listiny, který stanoví, že vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí nad míru stanovenou zákonem poškozovat přírodu a životní prostředí. Ochrana ohroženého druhu tetřívka obecného a jeho biotopu představuje legitimní veřejný zájem, který v tomto případě převážil nad ekonomickými zájmy investora.

Praktické důsledky pro podnikatele jsou zásadní. Před akvizicí pozemků určených k developmentu je nezbytné důkladně prověřit nejen územně plánovací dokumentaci a možnost získat stavební povolení, ale také všechna potenciální omezení vyplývající z ochrany přírody. Přítomnost chráněných druhů nebo jejich biotopů může představovat nepřekonatelnou překážku, a to i v případě, že stavební úřad vydá kladné rozhodnutí.

Investoři by měli mít na paměti, že stavební povolení není konečným slovem v povolovacím procesu. Existuje-li zákonný požadavek na získání výjimky z ochrany přírody, je tato výjimka conditio sine qua non celého projektu. Její absence zakládá riziko, které nelze eliminovat ani pravomocným stavebním povolením.

Due diligence při akvizici pozemků musí zahrnovat ekologický průzkum lokality, analýzu výskytu chráněných druhů a posouzení reálné šance na získání případných výjimek. Spoléhat se na to, že vydané stavební povolení vytváří legitimní očekávání realizace projektu, je po tomto rozhodnutí Ústavního soudu vysoce rizikovou strategií.

Rozhodnutí také jasně vymezuje hranice mezi omezením vlastnického práva, které je vlastník povinen strpět bez náhrady, a omezením, které již zakládá nárok na kompenzaci. Pro praxi z toho plyne, že nemožnost realizovat konkrétní podnikatelský záměr na pozemku automaticky neznamená nárok na náhradu škody od státu.

Zdroj: Ústavní soud, II. ÚS 3551/25