ÚS: Peněžitá záruka a zákaz vycestování musí být časově omezené

Podnikatel, proti němuž je vedeno trestní stíhání, se běžně dostává do situace, kdy soud namísto vazby zvolí mírnější opatření – peněžitou záruku, dohled probačního úředníka nebo zákaz vycestování do zahraničí. Praktickým problémem posledních let bylo, že tato opatření mohla fakticky trvat roky, aniž by je soud pravidelně přezkoumával, a obviněný tak byl dlouhodobě omezen ve svobodě pohybu i v dispozici s vloženými prostředky. Ústavní soud tuto praxi nálezem sp. zn. I. ÚS 1214/26 zveřejněným 21. srpna 2026 odmítl a postavil najisto, že i náhradní opatření za vazbu podléhají zákonnému časovému limitu.

Jádrem sporu byl výklad § 73aa trestního řádu, který do trestního řádu vnesla novela č. 270/2025 Sb. s účinností od 1. ledna 2026. Ustanovení stanoví, že opatření nahrazující vazbu může trvat jen po dobu nezbytně nutnou, po kterou trvají důvody vazby a je ho zapotřebí k jejímu nahrazení. Celková doba trvání opatření nahrazujícího vazbu, nestanoví-li zákon jinak, nesmí překročit jedenapůlnásobek doby stanovené pro trvání vazby.

Ve věci, která se před Ústavní soud dostala, bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin financování terorismu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zločin podpory a propagace terorismu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele v dubnu 2021 vzal do vazby, o dva měsíce později jej propustil na svobodu a vazbu nahradil přijetím peněžité záruky, dohledem probačního úředníka a povinností zdržovat se ve stanovenou dobu v bydlišti.

Spor o výklad výjimky „nestanoví-li zákon jinak“

Městský soud v Praze následně podle § 73a odst. 5 a § 73aa trestního řádu zrušil peněžitou záruku ve výši 600 000 Kč, dohled probačního pracovníka i omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí uložené podle § 77a odst. 4 ve spojení s § 73aa trestního řádu. Vrchní soud v Praze však v březnu 2026 na základě stížnosti státního zástupce zrušil výroky týkající se peněžité záruky a zákazu vycestování. Argumentoval, že úprava obsažená v § 73a odst. 6 až 8 trestního řádu je lex specialis vůči § 73aa a že se výjimka „nestanoví-li zákon jinak“ vztahuje jak na peněžitou záruku, tak akcesoricky i na zákaz vycestování stanovený současně s ní podle § 73a odst. 3 trestního řádu.

U výroku o zrušení dohledu probačního pracovníka vrchní soud konstatoval, že překročením maximální délky opatření nahrazující vazbu zanikají ex lege bez potřeby dalšího rozhodnutí, a proto tento výrok navzdory procesním vadám nerušil. Tento dílčí závěr zůstal v nálezu Ústavního soudu nedotčen a potvrzuje obecné pravidlo: uplynutím zákonné lhůty opatření zaniká automaticky.

Závěry Ústavního soudu a jejich odůvodnění

První senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl a usnesení vrchního soudu zrušil. Podle nálezu vrchní soud porušil právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a svobodu pohybu podle čl. 14 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v právní větě uvedl, že postup soudu, který vyložil § 73aa trestního řádu tak, že část jeho věty druhé „nestanoví-li zákon jinak“ vylučuje aplikaci tohoto ustanovení u peněžité záruky a u zákazu vycestování podle § 73a odst. 1 a 3 trestního řádu s odkazem na § 73a odst. 6 a 7 trestního řádu, představuje nepřípustné rozšíření časového rozsahu omezení práv obviněného. Vrchní soud podle nálezu vztáhl účely, které právní úprava záměrně sleduje až od okamžiku právní moci odsuzujícího rozsudku, i na dobu probíhajícího hlavního líčení – tedy do fáze řízení, kdy není jasné, zda vůbec bude odsuzující rozsudek vyhlášen. Takový výklad je v přímém rozporu se zněním, systematikou a významem platné právní úpravy i se zjevným úmyslem zákonodárce.

Jinými slovy: dokud trestní řízení neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, opatření nahrazující vazbu – včetně peněžité záruky a zákazu vycestování – nemohou trvat déle než jedenapůlnásobek maximální doby vazby stanovené pro danou trestní věc. Věc se vrací vrchnímu soudu, který ji znovu posoudí v souladu s právními závěry nálezu.

Praktický dopad pro podnikatele a jejich obhajobu

Nález má bezprostřední význam pro obhajobu v trestních věcech, zejména v kauzách hospodářské a daňové kriminality, kde bývají peněžité záruky vysoké a zákaz vycestování dopadá na provozní schopnost firmy. Klíčové důsledky pro praxi lze shrnout následovně:

• Peněžitá záruka i zákaz vycestování podléhají § 73aa trestního řádu. Uplynutím jedenapůlnásobku maximální doby vazby opatření zaniká, nestanoví-li zákon výslovně jinak pro fázi po pravomocném odsouzení.
• Obhájce má nyní jednoznačný argument pro návrh na zrušení nebo vrácení peněžité záruky a pro zrušení zákazu vycestování, jakmile zákonná lhůta uplyne.
• Zákaz vycestování uložený akcesoricky k peněžité záruce sdílí její časový režim – nelze ho udržovat nezávisle a bez časového limitu jako trvalé opatření během hlavního líčení.
• Zánik opatření nastává ex lege, tedy bez nutnosti dalšího konstitutivního rozhodnutí soudu; deklaratorní rozhodnutí však bývá nezbytné pro vrácení složené jistoty a pro navrácení cestovního dokladu.

Pro podnikatele stíhané v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti to znamená posílenou pozici při obraně proti dlouhodobému blokování složených prostředků, které mnohdy tvoří významnou část provozního kapitálu, i proti omezení, které fakticky znemožňuje účast na obchodních jednáních v zahraničí. Ve věcech vedených před obecnými soudy před rokem 2026 je nutné individuálně posoudit přechodná ustanovení novely č. 270/2025 Sb.; u opatření trvajících po 1. lednu 2026 se však závěry nálezu aplikují.

V praxi doporučujeme klientům, u nichž trvá peněžitá záruka či zákaz vycestování déle než odpovídá zákonnému limitu, nechat aktuální stav prověřit a případně podat návrh na zrušení opatření nebo návrh na vrácení peněžité záruky. Nález současně vytváří tlak na obecné soudy, aby náhradní opatření za vazbu pravidelně přezkoumávaly stejně důsledně jako samotnou vazbu.

Zdroj: Ústavní soud, nález sp. zn. I. ÚS 1214/26; Advokátní deník, 21. 8. 2026.