Škodu způsobenou se třetí osobou nemusí zaměstnanec platit celou, řekl Nejvyšší soud

Pokud zaměstnavateli způsobí škodu zaměstnanec zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a na škodě se podílí i třetí osoba, pravidlo o solidární odpovědnosti podle § 2915 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku se na povinnost zaměstnance škodu nahradit nepoužije.

Škoda ve firmě málokdy vznikne vinou jediného člověka. Modelově: pracovník ve skladu nezajistí zboží, externí dopravce s ním pak zachází nešetrně a firma řeší účet, který chce rychle vymoct. Občanský zákoník na takové situace nabízí pohodlnou zkratku. Více škůdců odpovídá společně a nerozdílně a poškozený si vybere, po kom bude chtít celou částku. Nejvyšší soud uzavřel, že na zaměstnance tato zkratka nedopadá. Odpovědnost zaměstnance za škodu se tedy nepromění v solidární závazek ani tehdy, když se na škodě podílel někdo zvenčí. Zaměstnavatel tak nemůže celou škodu přenést na vlastního pracovníka jen proto, že ho má nejblíž a jeho mzdu má v rukou.

Odpovědnost zaměstnance za škodu stojí mimo občanskoprávní solidaritu

Právní věta vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 3308/2024. Občanskoprávní a obchodní kolegium ji schválilo na jednání 14. října 2026 a soud ji zveřejňuje spolu s dalšími právními větami. Skutkové okolnosti sporu ani výši požadované náhrady dostupný podklad neuvádí, proto se v tomto komentáři držíme textu právní věty.

Právní větu provázejí jako hesla tato ustanovení: z občanského zákoníku § 2915 odst. 1 o. z. a ze zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) § 250 odst. 1, § 257 odst. 5, § 4 a § 1a písm. a). Podklad uvádí jen jejich čísla. Jak s nimi soud v odůvodnění konkrétně pracoval, z něj nevyplývá, a proto to tu nedomýšlíme. Jisté je jen to, co výslovně říká sama právní věta. Na povinnost zaměstnance nahradit škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností, se první věta § 2915 odst. 1 o. z. o solidaritě nepoužije.

Solidarita by přitom znamenala zásadní posun rizika. Kdyby zaměstnanec odpovídal společně a nerozdílně s třetí osobou, mohl by zaměstnavatel požadovat celou náhradu po něm a podíl ostatních by si musel zaměstnanec vymáhat sám. Nesl by tak riziko, že dodavatel nebo jiný škůdce nezaplatí, zanikne nebo se nedá dohledat. Nejvyšší soud tuto konstrukci odmítl.

Proč pracovní právo nepustí věřitele k celé částce

Závěr považujeme za přesvědčivý. Následující úvaha je ovšem naše, nikoli převzatá z odůvodnění, které podklad neobsahuje. Zaměstnanec nemá vliv na to, s kým zaměstnavatel uzavírá smlouvy, a nemá jak se proti platební neschopnosti cizího subjektu zajistit. Přenést na něj riziko, že se podíl třetí osoby nepodaří vymoct, by podle nás šlo proti tomu, jak má odpovědnost v pracovněprávním vztahu fungovat.

Právní věta je ale formulována úzce a z toho plynou i hranice. Říká, co se nepoužije, tedy solidarita podle první věty § 2915 odst. 1 o. z. Výslovně neřeší, jak přesně se v takové situaci určí podíl zaměstnance na škodě. Neřeší ani rozdělení nákladů mezi škůdci, kteří solidárně odpovídat mohou, například mezi několika dodavateli navzájem. Kdo hledá odpověď na to, jak se mezi solidárně odpovědnými škůdci vypořádá zaplacená náhrada, v této právní větě ji nenajde. Ta říká jen tolik, že povinnost zaměstnance se do solidárního závazku s třetí osobou nezahrnuje.

Nabízí se i nepřímý důsledek. Zdůrazňujeme, že jde o naši úvahu, protože o důkazním břemenu právní věta nic neříká. Pokud zaměstnanec neodpovídá solidárně, bude zaměstnavatel v praxi potřebovat doložit, jakou škodu způsobil zaviněným porušením povinností právě on. Samotné doložení, že škoda vznikla a zaměstnanec byl u toho, bude podle nás sotva stačit. Vůči zaměstnanci a vůči třetí osobě tak bude zaměstnavatel uplatňovat nárok odděleně.

Co z toho plyne pro smlouvy, pojištění a vymáhání škod

U škody, na které se podílel vlastní zaměstnanec i cizí subjekt, má zaměstnavatel fakticky dvě oddělené cesty. Vůči třetí osobě uplatní náhradu škody podle občanského zákoníku. Vůči zaměstnanci ji solidárně uplatnit nemůže. Pro firmu z toho plyne pár praktických kroků.

Zaprvé, dokumentace vzniku škody. Interní šetření by od začátku mělo popsat, co udělal konkrétní zaměstnanec a co třetí osoba. Bez takového rozlišení se podle nás podíl zaměstnance u soudu prokazuje obtížně. Zadruhé, smlouvy s dodavateli, přepravci a subdodavateli. Kdo počítal s tím, že škodu v nejhorším případě uhradí vlastní pracovník, nemůže se o to s ohledem na tuto právní větu opřít. Ujednání o odpovědnosti a náhradě škody ve smlouvách s externisty proto mají velkou váhu a vyplatí se je projít. Zatřetí, pojištění. Firemní pojištění odpovědnosti a majetku by mělo krýt i scénář, kdy podíl třetí osoby nelze vymoct. Pokud mají zaměstnanci sjednané pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu, doporučujeme prověřit pojistné podmínky a zohlednit přitom, že zaměstnanec za podíl třetí osoby solidárně neodpovídá.

Totéž platí pro interní předpisy a vzory dokumentů. Šablona, která automaticky počítá s tím, že zaměstnanec uhradí celou škodu bez ohledu na podíl dalších osob, se s touto právní větou neslučuje. Revizi těchto dokumentů a vymáhání škod vůči zaměstnancům řešíme v rámci oblasti Pracovní právo.

Další věty z říjnového kolegia, které se dotknou podnikatelů

Kolegium 14. října 2026 schválilo i další právní věty. Pro firmy stojí za pozornost tři z nich. Rozsudek sp. zn. 23 Cdo 636/2025 se týká jména člověka v obchodní firmě podle § 428 o. z. Závažný důvod, kvůli kterému nositel jména může požadovat, aby ho právnická osoba přestala užívat, se posuzuje podle poměrů dotčené osoby, ale objektivně. Rozhoduje, zda by člověk v takovém postavení běžně vnímal další užívání jména z opodstatněných důvodů jako nežádoucí. Vlastní subjektivní přesvědčení nestačí a zájem této osoby se poměřuje se zájmem právnické osoby na zachování firmy.

Usnesení sp. zn. 29 Cdo 52/2025 se týká žalovaných ze směnek. Nové námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podané po lhůtě, které nejsou jen přípustným doplněním včasných námitek, soud nepromine a nepřihlíží k nim. K přípustnému doplnění včasných námitek ovšem soud přihlíží i po lhůtě, takže prominutí zmeškání lhůty tu není ani potřeba. Rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1737/2025 pak podle znění občanského zákoníku účinného do 5. 1. 2023 kvalifikoval jako spotřebitelskou smlouvu smlouvu o studiu se soukromou vysokou školou, jejíž vzdělávání je z podstatné části financováno školným placeným studentem. Zda stejný závěr platí i podle současného znění zákona, podklad neuvádí.

Zdroj: Nejvyšší soud, právní věty schválené občanskoprávním a obchodním kolegiem dne 14. října 2026, mj. rozsudek ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 3308/2024; zprostředkovaně Advokátní deník, 20. 10. 2026.