Krajský soud zamítl ochranu před domácím násilím podle pravidla, které již neplatí

Stačilo, aby krajský soud sáhl po zákonném ustanovení ve znění, které před třemi měsíci přestalo platit, a oběť rodinného konfliktu ztratila ochranu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 90/26 takový postup zrušil — a kromě toho jasně vymezil, co dnes obecné soudy musí osvědčit, než návrhu na předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí vyhoví. Jde o jeden z prvních výkladových zásahů Ústavního soudu po novele občanského zákoníku a zákona o zvláštních řízeních soudních, která nabyla účinnosti 1. července 2025.

Pro klienty v rodinněprávních sporech je rozhodnutí důležité ze dvou důvodů. Vyjasňuje, že staré kritérium „nesnesitelnosti společného bydlení“ jako podmínka pro vyloučení odpůrce ze společné domácnosti je minulostí. A zároveň potvrzuje, že předběžné opatření v této oblasti má specifické postavení — i přes svou dočasnou povahu může zasáhnout do trvalých majetkových poměrů manželů.

Spor v rodině, který skončil u Ústavního soudu

Stěžovatelka a její bývalý manžel spolu vychovávají tři nezletilé děti ve střídavé péči, kterou vykonávají poměrně netradičním modelem: vždy po týdnu se v dětmi obývaném domě střídají, sami mezi sebou domácnost nesdílí. Tato úprava fungovala bez větších problémů do doby, než v září 2025 došlo mezi rodiči ke konfliktu kvůli majetku, který přerostl ve fyzickou potyčku. Újmu utrpěla především stěžovatelka.

Stěžovatelka se obrátila na Okresní soud v Mělníku s návrhem na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Domáhala se, aby bývalý manžel nesměl pobývat v domácnosti v době její péče o děti a aby se s ní zdržel kontaktu. Okresní soud návrhu vyhověl — na dobu jednoho měsíce, s jedinou výjimkou: připustil nezbytné setkávání obou rodičů pro účely předání a převzetí dětí při výkonu péče.

Soud sice vzal za prokázané, že k napadení skutečně došlo, ale jednání odpůrce kvalifikoval jako „hraniční“ — zejména s ohledem na poměrně nízkou intenzitu způsobených následků. Předběžné opatření přesto vydal.

K odvolání bývalého manžela Krajský soud v Praze návrh zcela zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka neosvědčila společné bydlení s odpůrcem — a to právě s odkazem na specifický model střídavé péče v jedné domácnosti — ani to, že by pro ni bylo společné bydlení z důvodu tělesného či duševního násilí „nesnesitelné“. Současně podle krajského soudu tvrzené jednání ani nenaplňovalo znaky domácího násilí.

A právě v tomto okamžiku se rozhodnutí dostalo do kolize s novelou účinnou od 1. července 2025.

Kde krajský soud udělal zásadní chybu

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) konstatoval, že krajský soud pochybil v samotném základu právního posouzení. Zčásti totiž aplikoval zákonná ustanovení v jejich neúčinném znění a část podstatných ustanovení neaplikoval vůbec.

Stěžejní pochybení spočívalo v tom, že krajský soud nařízení předběžného opatření podmínil naplněním kritéria nesnesitelnosti společného bydlení. Jenže novelizovaný § 402 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, takové kritérium v okamžiku jeho rozhodování (říjen 2025) již vůbec neobsahoval. Platná úprava požaduje něco zcela jiného: navrhovatel má vylíčit skutečnosti, které osvědčují, že se odpůrce dopustil nebo dopouští na navrhovateli jednání vykazujícího znaky domácího násilí, anebo skutečnosti osvědčující nežádoucí sledování či obtěžování navrhovatele.

Krajský soud tedy posuzoval návrh podle požadavků, které tři měsíce před tím přestaly platit. Tím, že na případ použil nesprávnou právní normu, fakticky zúžil prostor navrhovatelky téměř až k jeho úplnému uzavření — „nesnesitelnost společného bydlení“ je objektivně náročnější kategorie než osvědčení znaků domácího násilí.

Druhé pochybení Ústavní soud spatřil v tom, že krajský soud zpochybnil samotný status stěžovatelky jako oběti domácího násilí, aniž by jednání odpůrce konfrontoval se zákonnou definicí obsaženou v § 3021 občanského zákoníku — tedy v ustanovení, které tutéž novela do kodexu zavedla. Posuzovat existenci domácího násilí bez aplikace zákonné definice je z povahy věci neudržitelné.

Krajský soud tak podle Ústavního soudu porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho usnesení bylo zrušeno a věc se vrací k novému projednání — s pokynem aplikovat platnou právní úpravu.

Co dnes znamená domácí násilí podle zákona

Novela občanského zákoníku a zákona o zvláštních řízeních soudních provedená zákonem č. 78/2025 Sb. přinesla v oblasti ochrany před domácím násilím systémovou změnu. Do občanského zákoníku byla od 1. července 2025 vložena jednotná zákonná definice domácího násilí v § 3021. Soudy ji nemohou obejít — pokud rozhodují o návrhu na ochranu, musí jednání odpůrce konfrontovat právě s touto definicí, nikoli s vlastním intuitivním pojetím.

Procesní změny v § 400 a násl. z. ř. s. mají stejné jádro: posílit ochranu osob ohrožených domácím násilím. Nový § 402 odst. 1 z. ř. s. odstranil dosavadní vícestupňové filtry — včetně právě onoho kritéria nesnesitelnosti společného bydlení — a postavil ochranu na pojetí znaků domácího násilí. Skutečnosti, které navrhovatel uvádí, postačí osvědčit, nikoli prokázat. Zákonodárce takový důkazní práh nastavil s ohledem na to, že v rané fázi po incidentu nebývají k dispozici komplexní důkazní prostředky.

V praxi to znamená, že pokud klient přichází s žádostí o předběžné opatření, jeho právní zástupce by měl skutkový stav strukturovat právě podle definičních znaků § 3021 OZ, doplnit dostupné důkazní prostředky (lékařské zprávy, fotografie, výpovědi svědků, písemnou nebo elektronickou komunikaci) a procesně se opřít o platné znění § 402 z. ř. s. Argumentace starým režimem nejen že nepřinese výhodu, ale může protistraně otevřít prostor pro úspěšné odvolání.

Proč Ústavní soud zasáhl i přes dočasnost opatření

Ústavní soud připomněl, že je v případě předběžných opatření zpravidla zdrženlivý — jde o opatření dočasné povahy, jehož účinky pomíjí v okamžiku rozhodnutí ve věci samé. V této věci ale udělal výjimku, kterou stojí za to si zapamatovat: předběžné opatření ve věcech ochrany před domácím násilím má účinky, které mohou přesáhnout dobu jeho trvání.

K prokázanému domácímu násilí se totiž zpravidla přihlíží při vypořádání společného jmění manželů. Pokud tedy soud nesprávným postupem ochranu odepře — a tím nepřímo znemožní formální zachycení domácího násilí v podobě soudního rozhodnutí — může tato vada zasáhnout i do budoucího majetkového vyrovnání. Z toho důvodu shledal Ústavní soud zásah krajského soudu dostatečně intenzivním k tomu, aby jeho rozhodnutí zrušil.

Pro praxi advokátů a klientů v rodinněprávních sporech je to důležitý signál. Rozhodnutí o předběžném opatření v této oblasti není „jen procesní mezikrok“, ale samostatně významný moment, který je třeba bránit a obhajovat s patřičnou intenzitou — včetně případného odvolání nebo ústavní stížnosti.

Co z rozhodnutí plyne pro praxi

Klientům i osobám, které řeší obavy o bezpečí v domácnosti, ze závěrů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/26 vyplývá několik praktických dopadů:

• Klíčovou kategorií je nyní jednání se znaky domácího násilí podle § 3021 OZ — nikoli „nesnesitelnost společného bydlení“, která jako kritérium z procesní úpravy zmizela.
• Pro vydání předběžného opatření postačí osvědčení, ne důkaz. Soud zkoumá, zda tvrzené skutečnosti zakládají dostatečně intenzivní podezření, nikoli zda jsou nepochybně prokázány.
• Specifický model bydlení nevylučuje ochranu. Střídavá péče v jedné domácnosti, sdílené prostory, dočasná nepřítomnost jednoho z partnerů — žádná z těchto okolností sama o sobě nevylučuje aplikaci procesní ochrany. Klíčové je posouzení vztahu a jednání podle zákonné definice.
• I „hraniční“ intenzita napadení může postačovat. Definice § 3021 OZ nevyžaduje, aby šlo o útok s těžkou újmou — soudy musí jednání posoudit komplexně, včetně opakovanosti, kontextu a vztahu mezi osobami.
• Předběžné opatření v této oblasti není jen procesní mezikrok. Jeho výsledek může ovlivnit pozdější vypořádání majetku manželů, a proto stojí za to investovat do kvalitní právní přípravy návrhu i případného odvolání.

Pokud řešíte situaci, kdy se obáváte o své bezpečí v domácnosti, nebo zastupujete klienta v rodinněprávním sporu, kde se otázka ochrany před domácím násilím otevírá, doporučujeme vyhodnotit jednání protistrany prizmatem nové zákonné definice a procesně se opírat výhradně o platná znění novelizovaných ustanovení. Argumentace zastaralou doktrínou ochranu nepřinese — jak ukázal i sám Ústavní soud, opačný postup obecných soudů otevírá cestu k jeho zásahu.

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 19. května 2026, sp. zn. II. ÚS 90/26 (TZ 40/2026). Plné znění nálezu je dostupné na webu Ústavního soudu.