Ústavní soud zasáhl: Trestní soudy ignorovaly zásadní video důkaz

Když trestní soudy odsoudí člověka za vydírání, očekáváte, že k tomu dospěly na základě pečlivého zkoumání všech důkazů. Co se ale stane, když klíčový důkaz – kamerový záznam celé události – soud sice přehraje, ale pak jej prostě ignoruje? Přesně tuto situaci musel řešit Ústavní soud a jeho závěry jsou varováním pro celou justici.

Případ začal zdánlivě banálním sporem o automobil. Zatímco jeden muž (budoucí stěžovatel) vykonával trest odnětí svobody, jeho manželka bez jeho vědomí prodala rodinné auto. Po propuštění chtěl stěžovatel vůz získat zpět. Následovaly opakované výzvy kupujícímu, až nakonec v lednu 2023 přijel stěžovatel přímo před jeho dům. Podle zjištění trestních soudů došlo ke slovní roztržce, během níž stěžovatel vytáhl nůž. Vystrašený kupující mu ze strachu o rodinu odevzdal klíče. Stěžovatel odjel s vozem (včetně osobních věcí kupujícího) a vyzval ho k zaslání čísla účtu pro vrácení kupní ceny.

Okresní soud stěžovatele odsoudil za zločin vydírání ke dvěma letům vězení. Stěžovatel se bránil u krajského i Nejvyššího soudu – bez úspěchu. Jenže způsob, jakým soudy pracovaly s důkazy, měl fatální vady.

Kamerový záznam jako jablko sváru

Celý incident zachytila kamera u domu poškozeného. Okresní soud záznam v hlavním líčení přehrál, ale tím jeho práce s tímto důkazem skončila. Neučinil z něj žádná skutková zjištění, nikde jej nezaprotokoloval, v odůvodnění rozsudku jej nehodnotil. Prostě jako by neexistoval.

Stěžovatel v odvolání namítal právě nejasnosti kolem tohoto záznamu. Krajský soud reagoval zajímavě – aniž by sám záznam přehrál nebo provedl jakékoliv vlastní dokazování, prohlásil, že při „skutečně důkladném přezkoumání záznamu" je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam prý potvrzuje výpovědi poškozeného a jeho manželky, konkrétně to, že manželka byla přítomna na místě činu. To stěžovatel zpochybňoval.

A pak přišel Nejvyšší soud s dalším překvapivým obratem. Také on se ke kamerovému záznamu obsáhle vyjádřil – a tentokrát nesouhlasil s krajským soudem. Podle Nejvyššího soudu má záznam tak nízkou kvalitu, že z něj není vidět, zda byla manželka poškozeného na místě. Vidět je prý jen poškozený a jeho pes. Záznam nemá žádnou vypovídací hodnotu, ale to nevadí, protože stěžovatelovu vinu prokazují jiné důkazy.

Ústavní soud odhalil zásadní procesní problém: Jak může odvolací soud činit skutková zjištění z důkazu, který sám neprovedl? Jak může Nejvyšší soud přehodnotit důkaz oproti hodnocení nižšího soudu, aniž by jej sám zkoumal? Odpověď zní: nemůže. Tím soudy porušily principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti – tedy pilíře spravedlivého procesu.

Dvojí selhání Nejvyššího soudu

Ústavní soud navíc zjistil další závažné pochybení. Otázka, jak správně provádět a protokolovat důkaz videozáznamem, není v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena jednotně. Existují různé přístupy a názory. V takové situaci měl rozhodující senát Nejvyššího soudu věc předložit velkému senátu trestního kolegia, který je příslušný ke sjednocování judikatury.

To neudělal. A to ani přesto, že Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury musí znát svou vlastní rozhodovací praxi – i když se jí účastníci výslovně nedovolávají. Tímto postupem porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce.

Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu. Kauza se vrací před odvolací soud, který musí kamerový záznam řádně provést jako důkaz, umožnit stěžovateli se k němu vyjádřit a procesně korektním způsobem vyjasnit, zda jde o důkaz významný, nebo bezvýznamný.

Pro praxi z tohoto nálezu plyne jasné poučení: Důkaz, který soud formálně provede, ale pak jej ignoruje, jako by nikdy nepřehrál, je časovanou bombou pro celé řízení. Odvolací soudy nemohou „na dálku" hodnotit důkazy, které samy neviděly. A Nejvyšší soud musí respektovat svou vlastní judikaturu, nebo věc předložit velkému senátu. Jinak riskují zásah Ústavního soudu – tak jako v tomto případě.

Zdroj: Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/25