Kdy vám soud zamítne procesní nástupnictví kvůli zneužití práva?

Představte si, že prohráváte soudní spor a víte, že vás čeká povinnost nahradit protistraně náklady řízení. Co kdybyste těsně před rozhodnutím odvolacího soudu převedli žalovanou pohledávku na společnost prakticky bez majetku? Právě tuto taktiku se pokusila využít společnost SUOPELOS, s. r. o. – a Nejvyšší soud jí dal jasnou stopku.

Případ se týkal sporu o zaplacení 81 600 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně prohrála u soudu prvního stupně, byla jí uložena povinnost nahradit náklady řízení a podala odvolání. Jenže namísto toho, aby vyčkala na rozhodnutí odvolacího soudu, přišla s nečekaným tahem. Jen několik dnů před nařízeným odvolacím jednáním postoupila žalovanou pohledávku společnosti Perugino s.r.o. za údajnou úplatu 48 960 Kč, která měla být zaplacena v hotovosti. Vzápětí navrhla, aby tato společnost vstoupila do řízení na její místo jako procesní nástupce.

Krajský soud v Praze však návrh zamítl a Nejvyšší soud jeho rozhodnutí potvrdil. Proč? Protože české procesní právo zná účinnou pojistku proti podobným manévrům – zákaz zneužití práva zakotvený v § 2 občanského soudního řádu.

Dvě podmínky pro zamítnutí procesního nástupnictví

Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě stanoví, že zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. má být výjimečné. Aby k němu mohlo dojít, musí být současně splněny dva předpoklady. Za prvé musí být zjevné, že žalobce ve sporu neuspěje a bude mu uložena povinnost nahradit náklady řízení. Za druhé musí být zřejmé, že navrhovaný procesní nástupce nebude schopen tuto nákladovou povinnost splnit.

Důležité je, že tyto předpoklady nemusí být postaveny zcela najisto. Postačuje, pokud je v době rozhodování soudu důvodné podezření, že smyslem postoupení pohledávky je právě zneužití procesní úpravy k újmě protistrany.

V projednávaném případě byly oba předpoklady naplněny s přehledem. Žalobkyně již jednou prohrála a její odvolání podle soudu představovalo především opakování dříve neúspěšných argumentů a pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Dokonce sama v průběhu řízení pod tíhou důkazů připustila, že žalovaní nemovitost neužívají nad rámec svých spoluvlastnických podílů – tedy fakticky uznala slabost své pozice.

Co se týče společnosti Perugino s.r.o., z jejích účetních závěrek vyplynulo, že jde o subjekt bez zjevného majetkového zázemí a bez reálné ekonomické činnosti. Soud si rovněž povšiml podezřelé okolnosti – pokud měla být úplata za postoupení pohledávky téměř 49 000 Kč hrazena v hotovosti, odkud by takové prostředky přišly u společnosti, která podle účetních výkazů prakticky nic nevlastní?

Načasování jako varovný signál

Samostatnou kapitolou bylo načasování celé transakce. Smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena jen několik dnů před nařízeným odvolacím jednáním a návrh na procesní nástupnictví dorazil soudu bezprostředně před jeho konáním. Takový postup je objektivně způsobilý projednání věci oddálit a budí důvodné podezření, že nejde o standardní obchodní transakci, ale o účelový manévr.

Žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud si pro své závěry neopatřil dostatečný skutkový podklad a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud tyto námitky odmítl. Připomněl, že měřítkem přezkoumatelnosti není formální dokonalost odůvodnění, ale to, zda případné nedostatky bránily účastníkovi v uplatnění procesní obrany. To se v tomto případě zjevně nestalo – žalobkyně byla schopna formulovat obsáhlé dovolání s konkrétními námitkami.

Pro podnikatele a majitele firem z tohoto rozhodnutí vyplývá několik praktických poučení. Postoupení pohledávky, která je předmětem soudního sporu, je samo o sobě legitimní. Soudy však budou velmi ostražité, pokud k němu dojde v pokročilé fázi řízení, zejména po neúspěchu u soudu prvního stupně, a pokud postupník vykazuje znaky účelově založeného subjektu bez reálného majetku. Kombinace těchto faktorů může vést k zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví a původní žalobce zůstane v řízení se všemi důsledky včetně nákladové povinnosti.

Procesní právo není nástrojem k obcházení odpovědnosti za náklady řízení. Soudy mají k dispozici nástroje, jak podobným taktikám zabránit, a jak ukazuje tento případ, nebojí se je použít. Každý, kdo zvažuje podobný postup, by měl pečlivě zvážit rizika – včetně rizika reputačního.

Zdroj: Nejvyšší soud, 28 Cdo 1287/2026