ÚS: Mlčení opatrovnického soudu o výkonu rozsudku je protiústavní

Matka měla nezletilou dceru v péči na základě pravomocného rozsudku z roku 2022. Do května 2025 o ni pečovala, pak nastoupila k hospitalizaci a následnému léčebnému pobytu, po dobu kterého se dcery ujal otec. Po ukončení léčby jí dítě odmítl vrátit. Nedodržel ani ústní dohodu o styku, kterou spolu uzavřeli v prosinci 2025 v rámci probíhajícího řízení. Od ledna 2026 matka svou dceru neviděla — přestože exekučním titulem, který má proti otci v ruce, je stále platný rozsudek svěřující dítě do její péče.

V březnu 2026 proto podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh na výkon rozsudku — aby soud otce vyzval k dobrovolnému splnění povinnosti pod pohrůžkou pořádkových pokut, případně nařídil odnětí nezletilé. Soud se tímto návrhem několik měsíců fakticky nezabýval. Jediné, co v protokolu z jednání 17. března 2026 stojí, je konstatování, že kolizní opatrovník i otec návrh obdrželi. Nic dalšího. Žádné usnesení — ani kladné, ani zamítavé.

Když matka v květnu podala stížnost na průtahy a navrhla, aby nadřízený městský soud určil obvodnímu soudu lhůtu k rozhodnutí, dostala odmítnutí. Městský soud jí vysvětlil, že je věcí prvostupňového soudu, jak si řízení vede a jaké důkazy provádí. Připustil sice, že od podání návrhu už uplynuly téměř tři měsíce, ale akceptoval vysvětlení obvodního soudu, že matka může pro dceru představovat riziko, a proto s výkonem nespěchá. V červenci matce nevyšel ani návrh na předběžné střídání péče po týdnu — soud jej zamítl s odůvodněním, že zatím nemá za prokázané, že by matka byla schopna samostatné péče.

Ústavní stížnost mířila na jádro problému: otec beztrestně maří pravomocný rozsudek a soud, který má výkon zajistit, mlčí. Každý další měsíc přitom prohlubuje odcizení dítěte a fakticky předurčuje výsledek souběžně běžícího řízení o změně péče ve prospěch rodiče, který si protiprávní stav sám nastolil. První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) stěžovatelce v této části vyhověl nálezem sp. zn. I. ÚS 1940/26 ze dne 18. srpna 2026.

Nerozhodnout není totéž co rozhodnout opatrně

Klíčová věta nálezu zní jednoduše: i o procesním návrhu je třeba výslovně rozhodnout. Neupravuje-li zákon jinak, soud musí návrh buď zamítnout, nebo mu vyhovět — ale musí něco udělat. Ticho není legitimní procesní postup. Právě to obvodní soud porušil, když nechal matčin návrh z března 2026 ležet a svou úvahu o „riziku pro nezletilou“ vtělil až do vyjádření k pozdějším řízením.

Ústavní soud přitom výslovně nevylučuje, že by obvodní soud mohl po zhodnocení aktuální situace dospět k závěru o změně poměrů podle § 909 občanského zákoníku a výkon rozsudku odmítnout. To by ale byl výsledek rozhodovací činnosti — usnesení s odůvodněním, proti kterému by se dalo odvolat. Přesně to matce chybělo. Nečinností jí soud zavřel dveře k opravnému prostředku a současně nechal běžet stav, ve kterém otec pravomocný titul otevřeně nerespektuje.

Soud přitom nemá volnost rozhodovat, kdy začne. Novela zákona o zvláštních řízeních soudních doplnila do § 502 pátý odstavec, který ukládá rozhodnout o nařízení výkonu rozhodnutí bezodkladně, zpravidla nejpozději do dvou měsíců od zahájení řízení. Jde o pořádkovou lhůtu, ale její smysl je jasný: skončit s praxí, kdy o výkonu rozhodnutí ve věcech péče o dítě soudy rozhodují s odstupem mnoha měsíců. V posuzované věci lhůta uplynula prakticky ve chvíli, kdy stěžovatelka podávala stížnost na průtahy.

Selhal ale i městský soud. Ten měl při rozhodování o návrhu na určení lhůty rozpoznat, že se obvodní soud dopouští neústavního průtahu, a lhůtu mu uložit. Místo toho převzal vysvětlení prvostupňového soudu a stížnost zamítl. Ústavní soud v tomto bodě napadené usnesení městského soudu zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby v průtazích nepokračoval a o návrhu neprodleně rozhodl. Ve zbytku — tedy v otázce, zda se soud dopouští průtahů v celém opatrovnickém řízení — stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Rozlišení je důležité: průtah ve výkonu rozhodnutí a průtah v meritorním řízení o úpravě péče jsou dvě samostatné otázky s vlastními měřítky.

Co si z toho odnést pro praxi. Pokud vymáháte styk nebo předání dítěte podle pravomocného rozsudku a soud na návrh na výkon rozhodnutí několik týdnů nereaguje, dvouměsíční lhůta z § 502 odst. 5 zákona o zvláštních řízeních soudních je konkrétní opora, kterou lze pojmenovat ve stížnosti na průtahy i v návrhu na určení lhůty k rozhodnutí u nadřízeného soudu. Pokud ani ten průtah neodstraní, otevírá se cesta k ústavní stížnosti — a nález I. ÚS 1940/26 je přesně tou judikaturou, o kterou se dá opřít. Druhá věc, kterou nález potvrzuje: obava soudu z toho, jak by výkon mohl na dítě dopadnout, není důvod k mlčení. Je to důvod k odůvodněnému rozhodnutí, proti kterému má oprávněný rodič opravný prostředek. Rozdíl mezi „soud návrh zamítl, protože zjistil změnu poměrů“ a „soud návrh drží v šuplíku“ je z pohledu ústavních práv rodiče propastný.

Zdroj: Ústavní soud, tisková zpráva TZ 67/2026 ze dne 18. srpna 2026, nález sp. zn. I. ÚS 1940/26.