Ústavní soud vrátil případ sraženého chodce: objektivní odpovědnost nelze obejít

Ústavní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na objektivní odpovědnost provozovatelů dopravních prostředků. Muž sražený tramvají na přechodu pro chodce se domáhal náhrady škody přes 650 tisíc korun, ale všechny obecné soudy jeho žalobu zamítly s tím, že si za nehodu může výhradně sám. Ústavní soud však toto rozhodnutí zrušil a jasně vymezil hranice, kdy lze odpovědnost provozovatele zcela vyloučit.

Příběh začal v prosinci 2016, kdy stěžovatel přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. Srazila jej tramvaj a následky byly devastující – mnohačetné zlomeniny pánve a žeber, proražení lebky, poškození plic vedoucí k zápalu, krvácení do mozku a kardiomyopatie vyžadující implantaci kardiostimulátoru. Muž, který před nehodou vedl aktivní sportovní a společenský život, je nyní odkázán na péči druhých. Žaloval dopravní podnik o bolestné ve výši 354 325 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč.

Městský soud žalobu zamítl s překvapivým odůvodněním. Konstatoval, že výlučnou příčinou újmy bylo jednání samotného poškozeného. Stěžovatel podle soudu vstoupil do kolejiště před projíždějící tramvají, aniž by se rozhlédl, nereagoval na výstražné zvonění tramvaje, nezastavil se na nástupním ostrůvku a nedal tramvaji přednost. Řidič tramvaje naopak reagoval přiměřeně – ještě před vstupem stěžovatele do tramvajového pásu začal nouzově brzdit a výstražně zvonit. Krajský soud i Nejvyšší soud tento závěr potvrdily.

Stěžovatel se bránil ústavní stížností. Argumentoval, že soudy dostatečně neodůvodnily své rozhodnutí a především nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti. Poukazoval na to, že z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že škodní událost může být zapříčiněna více okolnostmi přičitatelnými jak škůdci, tak poškozenému. Pokud by řidič začal brzdit dříve, k nehodě by vůbec nemuselo dojít. Obecné soudy však na tuto argumentaci nijak nereagovaly.

Principy objektivní odpovědnosti za provoz dopravních prostředků

Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu a všechna napadená rozhodnutí zrušil. V odůvodnění připomněl základní principy odpovědnosti z provozu dopravních prostředků podle § 2927 občanského zákoníku. Jde o takzvanou odpovědnost za ohrožení, která vychází z myšlenky, že ten, kdo má z nebezpečného provozu prospěch, má také nést jeho rizika.

Provozovatel se objektivní odpovědnosti zprostí pouze tehdy, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu (vnější okolnost), a prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí. Pokud však škoda byla způsobena okolnostmi s původem v provozu, je liberace zcela vyloučena a provozovatel odpovídá absolutně. Dopady této přísné odpovědnosti zmírňuje zákonné pojištění.

Klíčové je, že u objektivní odpovědnosti se nepožaduje zavinění ani protiprávnost. Příčinná souvislost musí existovat mezi zásahem do chráněného zájmu poškozeného a provozem dopravního prostředku. Je třeba zkoumat, zda byla újma způsobena zvláštní povahou provozu, tedy zda se v ní materializovalo nebezpečí s tímto provozem spojené.

Ústavní soud konstatoval, že závěr městského soudu o tom, že příčinou újmy nebylo působení okolností vyvolaných zvláštní povahou provozu tramvaje, popírá bez odůvodnění základní principy odpovědnosti provozovatele. Argument o výlučné příčinné souvislosti s jednáním poškozeného přehlíží podstatu objektivního kritéria přičitatelnosti – podle kterého postačí, že se ve škodní události realizovalo specifické provozní nebezpečí.

Kdy lze odpovědnost provozovatele zcela vyloučit

Ústavní soud se zabýval i otázkou spoluúčasti poškozeného podle § 2918 občanského zákoníku. Pokud je vzniklá škoda vedle škůdce přičitatelná též poškozenému, je spravedlivé, aby poškozený nesl škodu společně se škůdcem. Zákon umožňuje, aby škodu nesl výlučně škůdce nebo výlučně poškozený, ale pouze za předpokladu, že okolnosti jdoucí k tíži jedné či druhé strany se podílejí na škodě jen zcela zanedbatelným způsobem.

V případě objektivní odpovědnosti lze zcela vyloučit náhradu škody ze strany provozovatele pouze při mimořádně silném zavinění poškozeného – například při úmyslném zneužití povahy provozu. To vše za předpokladu, že na straně škůdce by zároveň nebyly dány žádné okolnosti zvyšující nebezpečnost provozu nad základní míru ohrožení.

Úplné vyloučení náhrady škody poškozenému je teoreticky možné, ale vzhledem ke své výjimečnosti vyžaduje patřičné odůvodnění. Nejvyšší soud však své rozhodnutí opřel pouze o nesprávný argument absence příčinné souvislosti. Takový postup Ústavní soud označil za nepřípustný.

Obecné soudy měly problém kolize objektivní odpovědnosti provozovatele a zavinění stěžovatele řešit v rámci stanovení míry účasti na způsobené škodě, nikoli argumentem o chybějící příčinné souvislosti. Ze závěrů právní nauky i ze samotné odlišnosti podstaty objektivní a subjektivní odpovědnosti vyplývá, že kolize důvodů odpovědnosti se musí promítnout do hodnocení konkrétních okolností přičitatelných každé ze stran.

V napadených rozhodnutích taková úvaha zcela chyběla. Nebylo z nich zjevné, které konkrétní okolnosti by svou závažností byly způsobilé přesvědčivě odůvodnit závěr, že právo stěžovatele na náhradu škody je zcela vyloučeno. Pravidlo obsažené v § 2918 občanského zákoníku je flexibilní a umožňuje zvážit každý konkrétní případ. Volná úvaha soudu však musí být opřena o logický a věcně odůvodněný úsudek, jinak je projevem libovůle.

V dalším řízení budou muset obecné soudy provést řádné poměřování různých skutkových okolností na straně provozovatele i na straně poškozeného a stanovit míru účasti každé ze stran na způsobené škodě. Případ ukazuje, že ani zjevné pochybení poškozeného automaticky nevylučuje odpovědnost provozovatele dopravního prostředku.

Zdroj: Ústavní soud, sp. zn. III. ÚS 1948/25