Ústavní soud nově vymezil limity omezení svéprávnosti

Ústavní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně mění pohled na omezování svéprávnosti osob se zdravotním postižením v České republice. V nálezu pod spisovou značkou I. ÚS 1935/24 soud poprvé komplexně vyložil, jak se Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením promítá do české právní praxe – a co to konkrétně znamená pro soudy, opatrovníky i samotné dotčené osoby.

Případ se dotýká jedné z nejcitlivějších oblastí práva: zásahu do právní subjektivity člověka. Omezení svéprávnosti je opatření, které přímo zasahuje do samotného jádra právní osobnosti jednotlivce – jeho schopnosti samostatně jednat, uzavírat smlouvy, nakládat s majetkem, volit i být volen. Pro podnikatele a majitele firem to není abstraktní téma. Představte si situaci, kdy váš obchodní partner, člen statutárního orgánu nebo dokonce společník čelí řízení o omezení svéprávnosti. Dopady na platnost právních jednání, na správu majetku a na chod společnosti mohou být fatální.

Co přesně Ústavní soud řekl?

Ústavní soud ve svém nálezu formuloval hned šest právních vět, které dohromady tvoří ucelený rámec pro posuzování omezení svéprávnosti. Pojďme si rozebrat ty nejdůležitější.

Za prvé – Úmluva OSN není součástí ústavního pořádku, ale soudy ji nesmějí ignorovat. Soud jasně řekl, že Úmluva o právech osob se zdravotním postižením je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Není tedy referenčním rámcem pro přezkum ústavnosti, ale soudy jsou jí při svém rozhodování vázány. Co víc – pokud to povaha a obsah jejích ustanovení umožňují, je třeba jim přikládat interpretační význam i při výkladu ústavního pořádku. To je důležitý signál: české soudy musí brát tuto úmluvu vážně a aktivně s ní pracovat.

Za druhé – stanoviska Výboru OSN jsou důležitá, ale nejsou svatá. Ústavní soud přiznal stanoviskům Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením status „významných argumentačních zdrojů". Soudy se s nimi musí vypořádat, ale vzhledem k jejich právně nezávaznému charakteru je přípustné s nimi nesouhlasit a přijmout odlišný výklad. Tím soud elegantně vyvážil mezinárodní závazky s národní suverenitou.

Za třetí – a to je klíčové – omezení svéprávnosti je ústavně přípustné, ale pouze jako krajní prostředek. Soud zdůraznil, že svéprávnost je normou, tedy výchozím stavem. Omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím je slučitelné s ústavním pořádkem pouze tehdy, pokud:

• jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou,
• jedná se o prostředek ultima ratio (poslední možnost),
• je podrobeno účinným právním zárukám,
• je individuálně posouzeno s ohledem na specifickou situaci každého jednotlivce.

Jinými slovy – žádné paušální a mechanické rozhodování. Každý případ musí být posouzen na míru.

Volební právo a odpovědnost za mandát

Mimořádně zajímavá je pasáž o pasivním volebním právu. Ústavní soud konstatoval, že ani právo být volen není z dosahu institutu omezení svéprávnosti automaticky vyňato. Soudy však nesmějí postupovat mechanicky – musí racionálně a objektivně posoudit, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách, včetně důsledků případného zvolení. Soud přitom výslovně připomněl ústavní požadavek osobního výkonu mandátu člena Parlamentu a plnou odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce – nejen politickou, ale také hmotněprávní odpovědnost za škodu v režimu péče řádného hospodáře.

Pro podnikatelský svět je tato argumentace mimořádně relevantní. Obdobná logika totiž platí i pro výkon funkcí v obchodních korporacích. Pokud je osoba omezena ve svéprávnosti, otevírá se otázka, zda a do jaké míry může vykonávat funkci jednatele, člena představenstva či dozorčí rady. A pokud taková osoba jedná za společnost, jaké jsou důsledky pro platnost těchto jednání?

Nález Ústavního soudu dále zdůraznil, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo jednotlivce činit v řízení o omezení svéprávnosti tvrzení a návrhy, které jsou obecně způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch. Soud tím reagoval na praxi, kdy osoby, o jejichž svéprávnosti se rozhoduje, byly fakticky z řízení odsunuty na vedlejší kolej.

Za zmínku stojí i další dva nálezy zveřejněné ve stejném týdnu. Pod spisovou značkou I. ÚS 52/25 Ústavní soud konstatoval porušení práva na rovnost účastníků řízení v situaci, kdy obecný soud zohlednil podání pouze jednoho účastníka a řádně nevypořádal relevantní argumenty druhé strany. A pod spisovou značkou I. ÚS 2541/25 soud potvrdil, že pokud vlastník pozemku souhlasil s jeho veřejným užíváním, nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení – nejde totiž o nucené omezení vlastnického práva.

Všechny tři nálezy mají společného jmenovatele: důraz na individuální posouzení, procesní férovost a důsledné odůvodnění soudních rozhodnutí. Pro podnikatele a majitele firem z toho plyne jasné poselství – české soudy jsou pod stále přísnějším drobnohledem Ústavního soudu a povrchní či šablonovitý přístup k rozhodování nebude tolerován.

Pokud se ve vašem podnikání nebo v osobní sféře setkáváte s otázkami svéprávnosti, opatrovnictví, nebo pokud řešíte dopady těchto institutů na obchodní vztahy a správu majetku, je na místě věnovat těmto nálezům pozornost. Právní krajina se mění – a kdo ji zná, má vždy navrch.

Zdroj: Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 1935/24, I. ÚS 52/25, I. ÚS 2541/25; nálezy zveřejněné 10. března 2026.