Kdy je průtah soudu ještě omluvitelný a kdy už jde o instanční ping-pong?

Soudní řízení, které se táhne osm let, zní jako noční můra každého podnikatele. Jenže co když se poškozená strana domáhá odškodnění za tuto nepřiměřenou délku a soudy jí přiznají výrazně méně, než požadovala? Přesně to se stalo v případu, který nedávno uzavřel Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 30 Cdo 492/2026.

Žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou takzvaného kompenzačního řízení – tedy řízení, v němž se již dříve domáhala odškodnění od státu. Celková požadovaná částka činila přes 362 000 Kč. Soudy jí nakonec přiznaly podstatně méně, a proto se obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten však její dovolání odmítl jako nepřípustné. Důvody tohoto rozhodnutí jsou přitom mimořádně poučné pro každého, kdo zvažuje žalobu proti státu za průtahy v řízení.

Složitost věci versus pochybení soudů: klíčové rozlišení

Jádrem sporu byla otázka, jak správně posoudit skutečnost, že věc prošla rukama hned několika soudních instancí. Posuzované řízení trvalo 8 let a 1 měsíc, přičemž v něm rozhodoval soud prvního stupně celkem třikrát, odvolací soud rovněž třikrát, jednou zasáhl Nejvyšší soud a jednou dokonce Ústavní soud. K tomu je třeba připočítat ještě předběžné projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti.

Žalobkyně argumentovala tím, že tak vysoký počet instancí by měl jít výhradně k tíži státu v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Tvrdila, že opakované rušení rozhodnutí pro kvalifikované vady svědčí o nekompetentnosti soudů, a proto by měla dostat vyšší odškodnění. Odvolací soud – a následně i Nejvyšší soud – však tuto argumentaci odmítl.

Klíčovým pojmem, který Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, je takzvaný "instanční ping-pong". O ten se jedná tehdy, pokud dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí (tedy rušení rozsudků a vracení věci k novému projednání), což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti rozhodujícího orgánu. V takovém případě se víceinstančnost hodnotí k tíži státu. V posuzovaném případě však ke zrušení rozhodnutí pro kvalifikovanou vadu – konkrétně částečnou nepřezkoumatelnost – došlo pouze jednou. Zbývající opakované projednávání věci bylo důsledkem její skutkové složitosti, nikoli pochybení soudů.

Odvolací soud proto postupoval zcela správně, když snížil základní částku odškodnění o 30 % z důvodu instanční složitosti (tedy proto, že věc objektivně vyžadovala projednání na více stupních) a současně ji zvýšil o 30 % z důvodu pochybení soudů – konkrétně kvůli ročnímu průtahu po prvním zrušení rozhodnutí a kvůli kasaci druhých rozhodnutí pro procesní vady. Tyto dvě okolnosti se sice číselně "vyrovnaly", ale Nejvyšší soud zdůraznil, že to není důvod pro závěr o nesprávnosti posouzení. Každé kritérium bylo hodnoceno samostatně a na základě odlišných skutkových okolností.

Základní částka 15 000 Kč ročně a otázka valorizace

Žalobkyně rovněž napadala výši základní částky za rok trvání řízení. Podle Stanoviska Nejvyššího soudu č. 58/2011 se základní částka odškodnění za nepřiměřenou délku řízení pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky a za každý další rok řízení. Odvolací soud zvolil spodní hranici tohoto rozmezí, tedy 15 000 Kč, což žalobkyně považovala za nedostatečné.

Nejvyšší soud připomněl, že volba konkrétní částky v rámci stanoveného rozmezí je primárně úkolem soudů nižších stupňů a dovolací soud do ní zasahuje jen v případě zjevné nepřiměřenosti. Horní hranice 20 000 Kč je vyhrazena pro extrémně dlouhá řízení, jejichž délka je násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem očekávat. Osm let u skutkově složité věci s mnoha instancemi sice není ideální, ale podle Nejvyššího soudu nedosahuje takového extrému.

Mimořádně zajímavá je pak argumentace žalobkyně ohledně valorizace základních částek. Žalobkyně namítala, že částky stanovené v roce 2011 by měly být zvýšeny s ohledem na ekonomický vývoj, zejména inflaci. Nejvyšší soud však odkázal na svůj podrobný rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž vysvětlil, že základní částky byly původně nastaveny výrazně výše než 45 % toho, co přiznával Evropský soud pro lidská práva ve věcech proti České republice. A protože ani samotný ESLP své částky v nejnovější judikatuře nevalorizuje, není důvod tak činit ani na vnitrostátní úrovni. Tento závěr navíc potvrdilo i plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25.

Pro podnikatele a firmy, které se mohou dostat do vleklých soudních sporů – ať už jako žalobci, nebo žalovaní – z tohoto rozhodnutí plyne několik praktických poznatků:

• Ne každé opakované projednávání věci na více instancích je pochybením státu. Pokud je příčinou složitost věci, soudy tuto okolnost hodnotí ve prospěch státu, nikoli poškozeného.
• O instanční ping-pong jde až při opakovaném rušení rozhodnutí pro závažné vady. Jednorázová kasace z důvodu procesní chyby k takovému závěru nestačí.
• Výše odškodnění za průtahy se odvíjí od konkrétních okolností případu a Nejvyšší soud zasahuje jen při zjevné nepřiměřenosti. Pouhý nesouhlas s přiznanou částkou dovolání nezakládá.
• Základní částka 15 000–20 000 Kč za rok řízení zůstává nevalorizována a v dohledné době se na tom nic nezmění, což potvrdil i Ústavní soud.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 492/2026 tak představuje důležitý milník v judikatuře týkající se odškodňování za nepřiměřenou délku řízení. Potvrzuje, že české soudy mají k dispozici propracovanou metodiku pro stanovení výše zadostiučinění a že tato metodika obstála i před Ústavním soudem. Pro každého, kdo zvažuje podání žaloby proti státu za průtahy, je klíčové porozumět tomu, jak soudy jednotlivá kritéria skutečně vyhodnocují – a že vyšší počet instancí automaticky neznamená vyšší odškodnění.

Zdroj: Nejvyšší soud, 30 Cdo 492/2026, rozhodnutí ze dne 10. 3. 2026