Nespokojenost s rozhodnutím soudu neznamená, že je soudce podjatý

Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval případem, který zásadně připomíná jednu ze základních zásad českého soudnictví – že nesouhlas s rozhodnutím soudu ještě nezakládá důvod pochybovat o nestrannosti soudce. Advokát Mgr. Václav Voříšek podal námitku podjatosti proti dvěma soudcům Městského soudu v Praze, kteří rozhodovali o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud však jeho argumenty jednoznačně odmítl.

Celý případ začal tím, že advokát podal žalobu proti rozhodnutí Odvolacího senátu odvolací kárné komise České advokátní komory ve věci kárného provinění. V rámci tohoto řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Městský soud však obě žádosti zamítl s tím, že žalobce nedokázal úplným a věrohodným způsobem doložit své majetkové poměry. Soud po něm požadoval výpisy z účtů, daňové přiznání a další dokumenty prokazující jeho finanční situaci.

Advokát s tímto postupem zásadně nesouhlasil. Považoval požadavky soudu za nestandardní a záměrně vedené v jeho neprospěch. Vadilo mu také, že soud zkoumal, jak byly jeho žádosti o osvobození posouzeny v jiných řízeních. Když navíc soud bezprostředně nereagoval na jeho opětovnou žádost o osvobození od poplatků ani na žádost o prodloužení lhůty k jejich zaplacení, došel k závěru, že soudci musí být podjatí. V důsledku toho musel o zaplacení poplatku požádat svou matku, která jej nakonec uhradila.

Co zákon říká o podjatosti soudce

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí připomněl klíčové ustanovení § 8 odst. 1 soudního řádu správního. Podle něj jsou soudci vyloučeni z projednávání věci tehdy, pokud existuje důvod pochybovat o jejich nepodjatosti vzhledem k jejich poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Zákon však výslovně stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Toto pravidlo má hluboký smysl. Kdyby každá procesní nespokojenost účastníka řízení mohla vést k vyloučení soudce, stal by se institut námitky podjatosti nástrojem pro zdržování řízení a obcházení rozhodnutí, která se účastníkům nelíbí. Právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by se tak paradoxně obrátilo proti sobě samému.

Soud zdůraznil, že vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je třeba chápat jako výjimečný. Soudce lze vyloučit pouze z opravdu závažných důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout nezaujatě a spravedlivě.

Praktické důsledky pro účastníky řízení

Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá několik důležitých závěrů pro každého, kdo se ocitne v soudním sporu. Za prvé, zamítnutí procesní žádosti – ať už jde o osvobození od poplatků, odložení jednání nebo prodloužení lhůty – samo o sobě nezakládá důvod pro námitku podjatosti. I kdyby takové rozhodnutí nebylo věcně správné, je třeba proti němu brojit opravnými prostředky, nikoliv napadat nestrannost soudce.

Za druhé, soud v řízení o podjatosti nepřezkoumává věcnou správnost procesního postupu dotčených soudců. Pokud se účastník domnívá, že soud pochybil, musí využít standardní opravné prostředky – kasační stížnost, odvolání či jiné procesní nástroje podle povahy řízení.

Za třetí, existují situace, kdy forma jednání soudce může být relevantní – například způsob vystupování při ústním jednání nebo celková komunikace se stranami. Tyto okolnosti mohou vést k legitimním pochybnostem o nestrannosti. V daném případě však Nejvyšší správní soud nic takového neshledal. Městský soud postupoval standardizovaným způsobem, vyzval žalobce k předložení potřebných dokumentů a po zaplacení poplatku se logicky dotázal, zda žalobce na své žádosti stále trvá.

Tento případ je důležitým připomenutím, že nespokojenost s výsledkem není totéž co nespravedlnost procesu. Pro podnikatele a firmy, které se pravidelně účastní soudních řízení, je klíčové rozlišovat mezi oprávněnou kritikou postupu soudu prostřednictvím opravných prostředků a neopodstatněnými námitkami podjatosti, které pouze zdržují řízení a v konečném důsledku poškozují především toho, kdo je vznáší.

Zdroj: Nejvyšší správní soud, Nao 41/2026-11