Kdy přátelství s advokátem vyloučí soudce z rozhodování?

Důvěra veřejnosti v soudní systém stojí na jednom základním pilíři – nestrannosti soudců. Co se ale stane, když se ukáže, že soudkyně má přátelský vztah přímo k účastníkovi sporu? Přesně tuto otázku nedávno řešil Nejvyšší správní soud v případu, který nastavuje důležitá pravidla pro posuzování podjatosti soudců.

Šlo o žalobu proti Ministerstvu průmyslu a obchodu ve věci neposkytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Věc měla projednávat soudkyně Městského soudu v Praze, která však sama upozornila na skutečnosti, jež by mohly zpochybnit její nestrannost. Žalobce byl totiž dlouholetým přítelem jejích rodičů a zároveň advokátem, který jí osobně opakovaně pomáhal v právních věcech – včetně zastupování při koupi bytu a konzultací v soukromoprávních otázkách. Soudkyně ve svém oznámení dokonce uvedla, že si žalobce váží pro jeho odbornost a srdečnost.

Rozdíl mezi vztahem k účastníkovi a k zástupci

Místopředseda městského soudu důvody podjatosti neshledal a věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Ten však rozhodl jinak – a jeho argumentace je pro praxi mimořádně důležitá.

Soud připomněl, že existují tři základní typy vztahů, které mohou založit pochybnosti o nestrannosti soudce: vztah k věci samé, k účastníkům řízení a k jejich zástupcům. Tyto vztahy mají sestupný potenciál založit podjatost. Vztah k projednávané věci je nejzávažnější – nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Vztah k účastníkům má menší potenciál, ale stále významný. A konečně vztah k zástupcům je nejméně problematický, protože advokáti vystupují v rámci výkonu povolání a jejich vazba k věci je zpravidla pouze profesní.

V tomto případě však nešlo o vztah k právnímu zástupci, ale přímo k žalobci. To je zásadní rozdíl. Jak soud zdůraznil: „Intenzita vztahů, byť by spíše nebyla dostatečná, kdyby šlo o zástupce účastníka, má již podstatně větší váhu, když jde přímo o účastníka – tedy osobu, která má na výsledku řízení vlastní zájem."

Soud také upozornil na nepřímou vazbu – dlouholeté přátelství žalobce s rodiči soudkyně. I když jde o vztah zprostředkovaný, lze očekávat, že soudkyně má úzkou vazbu se svými rodiči, a tím pádem i na jejich přátelství se žalobcem.

Klíčový faktor: důvěra veřejnosti

Zajímavým argumentem bylo také to, že soudkyně ve svém oznámení neuvedla, že se sama subjektivně necítí být podjatá. Je běžnou praxí, že soudci v podobných situacích deklarují svůj subjektivní pocit nestrannosti, ale zároveň upozorní na objektivní okolnosti k posouzení. Zde tomu tak nebylo, což soud vyhodnotil jako indicii svědčící spíše pro závěr o skutečných pochybnostech.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že při posuzování podjatosti je zásadní otázka důvěry, kterou soudy musí u veřejnosti vzbuzovat. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle které může mít i pouhé zdání jistou důležitost – v sázce je totiž důvěra občanů v právní stát.

Výsledek? Soudkyně byla z projednávání věci vyloučena. Pro praxi z toho vyplývá několik důležitých poznatků:

• Vztah soudce k účastníkovi řízení je posuzován přísněji než vztah k právnímu zástupci.
• Pro vyloučení soudce není třeba prokázat skutečnou podjatost – stačí důvod k pochybnostem.
• I nepřímé vazby (například přes rodinné příslušníky) mohou být relevantní.
• Opakované profesionální i osobní kontakty v kombinaci s vyjádřením vážnosti a sympatie mohou založit důvod k vyloučení.

Toto rozhodnutí je důležitým vodítkem nejen pro soudce, ale i pro účastníky řízení a jejich právní zástupce. Pokud máte pochybnosti o nestrannosti soudce ve vašem sporu, může být namístě zvážit námitku podjatosti. Klíčem je ale vždy objektivní posouzení – subjektivní pocit nestačí.

Zdroj: Nejvyšší správní soud, Nao 44/2026-18