Haagská úmluva: kdo podá návrh o péči dřív, drží fórum

Matka odjela s pětiletým synem z Dánska do Prahy bez souhlasu otce. Podala tady návrh na svěření dítěte do péče. Dánský soud mezitím vedl vlastní řízení, otci přiznal dočasnou výlučnou péči a později požádal české soudy o převzetí věci. Obvodní soud pro Prahu 9 to odmítl, řízení o péči zastavil — a Nejvyšší soud tento postup potvrdil. Klíčem je Haagská úmluva o rodičovské zodpovědnosti (č. 141/2001 Sb. m. s.) a její pravidlo o litispendenci: kdo je se svým řízením první u soudu, který v tom okamžiku má pravomoc, ten „drží fórum“ i tehdy, když se dítě mezitím fakticky přestěhuje jinam.

Rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 1207/2026 ze dne 27. 8. 2026 je pro rodiny žijící ve dvou zemích zásadní. Vyjasňuje totiž tři sporné otázky, které dosud v české judikatuře neměly jednoznačnou odpověď — a ukazuje, že taktická úvaha „kde podat návrh dřív“ může být důležitější než argumentace, kde má dítě lepší zázemí. Pro klienty, kteří řeší péči o dítě po rozchodu s partnerem žijícím v zahraničí, se z toho stává první otázka, kterou je třeba vyřešit ještě dřív, než se začne mluvit o konkrétní úpravě.

Rodina rozdělená mezi dvěma státy

Skutkový příběh je bohužel typický. Rodina žila v Praze do roku 2022, pak se matka se souhlasem otce přestěhovala s dítětem do Dánska. Rodiče tam uzavřeli mimosoudní dohodu o péči a v květnu 2023 před příslušným dánským soudem pro rodinné záležitosti i dohodu o styku otce s dítětem. Nezletilý chodil v Dánsku do školky.

V listopadu 2023 matka odcestovala i s dítětem zpět do České republiky — tentokrát bez souhlasu otce. Důvodem bylo její podezření, že otec syna pohlavně zneužívá. Otec reagoval bezprostředně: 14. listopadu 2023 podal u dánské Agentury pro rodinné právo návrh na svěření dítěte do své péče. Za necelý měsíc mu byla svěřena dočasná výlučná péče, v únoru 2024 rozhodnutí potvrdil příslušný dánský soud pro rodinné záležitosti.

Otec také podal prostřednictvím ÚMPOD žádost o navrácení dítěte podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Tu ovšem později vzal zpět a návratové řízení tak vůbec nezačalo. Se synem se od podzimu 2023 nestýká, od ledna 2024 neplatí výživné. Matka mezitím podala v Česku návrh na úpravu poměrů — první v listopadu 2023 (řízení bylo zastaveno pro nedostatek mezinárodní příslušnosti), druhý v roce 2025. Právě druhé řízení je předmětem popsaného rozhodnutí.

V dubnu 2025 dánský soud podle čl. 8 Úmluvy požádal české soudy o převzetí pravomoci. Zdůvodnění bylo věcné: matka je primární pečující osobou, dítěti je pět let a s otcem se od podzimu 2023 nesetkalo, dánské orgány zároveň přiznávají, že si nemají jak zjistit informace o jeho aktuálním soužití s matkou. Vycestování matky s dítětem však dánský soud i nadále považuje za protiprávní přemístění. Obvodní soud pro Prahu 9 přesto pravomoc od dánského soudu nepřevzal. Uvedl, že dánské orgány rodinu znají od února 2023, zprostředkovaly dohodu rodičů, vedou řízení o výkonu rozhodnutí o styku i o návrhu otce na péči, v němž vydaly předběžné rozhodnutí. Řízení v Dánsku je podle obvodního soudu v pokročilejší fázi a české soudy by neměly lepší předpoklady k posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Poměry matky si dánské orgány mohou zjistit dožádáním přes ÚMPOD. Souběžně řízení o péči zastavil, s tím, že tuzemské pravomoci brání překážka věci zahájené podle čl. 13 Úmluvy. Městský soud v Praze zastavení v části týkající se péče potvrdil (výživné vyčlenil a v této části řízení nezastavil, dovolání se ho už netýkalo).

Co Haagská úmluva o litispendenci skutečně říká

Systém Úmluvy vylučuje, aby o téže věci současně rozhodovaly orgány dvou smluvních států. Slouží k tomu čl. 13 — obdoba vnitrostátní překážky věci zahájené. Později zahájené řízení musí být zastaveno, pokud v době jeho zahájení už u orgánů jiného smluvního státu probíhá řízení o stejném předmětu a tyto orgány měly v době zahájení „svého“ řízení pravomoc. Jedinou výjimkou je situace, kdy se orgány původního státu své pravomoci vzdají (čl. 13 odst. 2 Úmluvy). Litispendenční účinek je vázán na předmět řízení; nebrání proto orgánům nového státu rozhodovat v otázkách, o kterých v původním státě žádné řízení neběží. Právě proto mohly české soudy pokračovat v řízení o výživném, ale ne v řízení o péči.

Podstatné je, na jaký okamžik se pravomoc posuzuje. Dovolatelka argumentovala tím, že pravomoc dánských soudů se mohla mezitím přesunout do České republiky, kde dítě získalo nové obvyklé bydliště, a že tedy již nejde o dvě legitimní fóra. Nejvyšší soud tuto úvahu odmítl. Pro litispendenční účinek stačí, že orgány, které vedou dříve zahájené řízení, měly pravomoc v době, kdy k nim byla podána žádost. Pozdější přechod pravomoci změnou obvyklého pobytu dítěte na tomto účinku nic nemění — rozhodné je jen to, jaká byla situace v okamžiku zahájení dřívějšího řízení.

Právě tady leží největší praktický důsledek. Kdo rozjede řízení dřív a v té chvíli má na své straně pravomoc podle čl. 5 až 10 Úmluvy, ten fórum drží. Není podstatné, že se dítě mezitím zabydlelo někde jinde, chodí tam do školky, má tam kamarády a širší rodinu. Argument „soud v novém státě má lepší přístup k informacím o dítěti“ litispendenční překážku sám o sobě neprolomí. Nejvyšší soud zde zvolil pravidlo, které je jednoduché k uplatnění a snižuje prostor pro spekulace: rozhodné je pořadí a pravomoc v okamžiku zahájení, ne dynamický vývoj mezi zahájením a rozhodováním o překážce.

Proč čl. 7 nevytváří výjimku z pravidla o pořadí

Matka se pokoušela dostat kolem čl. 13 skrze čl. 7 Úmluvy. Ten v případě protiprávního přemístění dítěte drží pravomoc státu původního obvyklého pobytu, dokud nejsou splněny konkrétní podmínky — mimo jiné, že oprávněný rodič nevznesl požadavek na navrácení dítěte. Otec sice žádost o návrat podal, ale později ji vzal zpět a návratové řízení neproběhlo. Podle dovolatelky by tak měl být splněn stav, jako by požadavek nebyl vznesen nikdy — a pravomoc by přešla na Česko. Argumentace mířila i dál: čl. 7 měl být řešen jako předběžná otázka k čl. 13, protože bez jasna, kdo v rozhodné době skutečně pravomoc má, se prý pravidlo o pořadí vůbec nemá aplikovat.

Nejvyšší soud však ukazuje, že čl. 7 a čl. 13 řeší jiný problém. Článek 7 určuje, kde je pravomoc při únosu dítěte — jeho účelem je zachovat pravomoc státu původního obvyklého pobytu i tehdy, kdyby za normálního běhu věcí přešla do státu nového pobytu. Článek 13 řeší situaci, kdy pravomoc mají hypoteticky orgány více států současně, a stanoví, že rozhodovat má ten, kdo byl v čase první. Nejde tedy o vztah předběžné otázky, jak tvrdila dovolatelka. Případný přechod pravomoci v průběhu dánského řízení — ať už podle čl. 5, čl. 7 nebo jiného ustanovení — na jeho litispendenčním účinku nic nemění.

Úmluva sice umožňuje, aby pravomoc během řízení přešla, ale nespecifikuje, jak to má který stát procesně ověřovat ani jaké procesní následky ztráta pravomoci má; jednotlivé smluvní státy si to řeší po svém. Právě proto Úmluva zvolila jednoduché řešení: pozdější orgán může ve věci rozhodovat teprve tehdy, když je předchozí řízení v druhém státě prokazatelně skončeno. Nestačí, aby si sám myslel, že první stát už pravomoc ztratil. Kdyby tomu bylo jinak, riziko rozporných rozhodnutí ve dvou zemích by bylo enormní — a přesně tomu má Úmluva bránit. Otázku, zda zpětvzetí návrhu na návrat mění postavení otce podle čl. 7 odst. 1 písm. b), přitom Nejvyšší soud v tomto rámci nemusel podrobněji řešit: i kdyby k přechodu pravomoci došlo, řízení v Dánsku by si díky pravidlu čl. 13 svůj přednostní status zachovalo.

Nejlepší zájem dítěte jako vodítko, ne přebíječ pravidel

Třetí argument matky zněl přirozeně: výklad musí zohlednit nejlepší zájem dítěte, které fakticky žije v Praze, chodí tady do školky a s otcem se dva roky nevidělo. Není absurdní, aby o něm rozhodoval soud v cizině, který sám požádal o převzetí věci a přiznává, že si informace zjišťuje jen obtížně? Ke stejnému směru argumentace se přiklonil i tzv. dětský ombudsman, který dostal prostor vyjádřit se jako amicus curiae. ÚMPOD jako opatrovník nezletilého se naopak stručně přiklonil k závěru odvolacího soudu, že pokračující dánské řízení tuzemskému rozhodování brání.

Nejvyšší soud se tomuto argumentu nevyhýbá, ale zasazuje ho do systému Úmluvy. Nejlepší zájem dítěte je vodítko pro výklad Úmluvy, nikoli univerzální klíč, kterým se dají obejít její jasná pravidla. Právě předvídatelnost — kdo je první u příslušného soudu, ten drží fórum — chrání dítě před tím, aby se ocitlo v centru přeshraničního přetahování mezi soudy. Když jedna strana neuspěje v zemi A, přemístí dítě do země B a zkusí to znovu. Přesně tomu čl. 13 brání. Kdyby soud v každém takovém případě znovu otevíral otázku, kde má dítě aktuálně silnější vazby, stala by se z Úmluvy pozvánka k procesnímu forum shoppingu.

Jinou věcí je pak čl. 8 a čl. 9 Úmluvy, které umožňují převod pravomoci mezi soudy dohodou. Dánský soud tento krok inicioval, český soud ho odmítl. Kdyby ho přijal, situace by byla jiná — pravomoc by přešla, dánské řízení by skončilo a české by mohlo pokračovat. Jenže obvodní soud usoudil, že dánský soud má lepší předpoklady rozhodnout, protože rodinu zná od začátku, vede u něj běžící řízení a poměry matky si může zjistit dožádáním. Toto posouzení Nejvyšší soud nepřehodnocuje, jde o úvahu obvodního soudu v konkrétním případu. Pro účastníky to znamená, že spor o převod pravomoci se odehrává na úrovni oboustranné soudní úvahy, ne na úrovni nárokové: neexistuje procesní právo domoci se toho, aby český soud pravomoc převzal, když sám nechce.

Co si z rozhodnutí odnést pro praxi

Pro rodiny, kde jeden z rodičů žije nebo pracuje v zahraničí, plyne z tohoto usnesení několik konkrétních závěrů. Za prvé — okamžik zahájení řízení má strategickou váhu. Pokud se schyluje k rozchodu a děti mají vazby na dva státy, otázka, kde a kdy podat návrh na úpravu poměrů, není formalita. Kdo je první u příslušného soudu, ten drží fórum, i kdyby se okolnosti později změnily. Rozdíl několika týdnů může rozhodnout o tom, který právní řád a která soudní kultura bude dítě po další roky provázet.

Za druhé — přemístění dítěte do jiného státu bez souhlasu druhého rodiče se nevyplácí ani z čistě procesního pohledu. I když se dítě v novém prostředí zabydlí a získá tam obvyklý pobyt, řízení zahájené ve státě původního pobytu si zachovává litispendenční účinek. Pravidlo o pořadí neprolomí ani argument nejlepším zájmem dítěte. K tomu se přidává riziko, že přemístění bude druhou stranou i cizím soudem kvalifikováno jako protiprávní se všemi důsledky, které Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí s takovou kvalifikací spojuje.

Za třetí — když už souběžná řízení nastanou, jedinou cestou k jejich sjednocení je postup podle čl. 8 nebo 9 Úmluvy, tedy dohoda mezi soudy o převodu pravomoci. To vyžaduje aktivní procesní práci a spolupráci s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Spoléhat na to, že pozdější soud sám shledá pravomoc dřívějšího soudu za zaniklou, nefunguje. A pokud český soud žádost o převzetí odmítne, opravný prostředek proti tomuto sdělení neexistuje — Nejvyšší soud potvrdil, že jde o konečné vyřízení žádosti cizího soudu, nikoli o usnesení, které by účastník mohl napadnout odvoláním.

Takové situace řešíme v rámci oblasti Rodinné a dědické právo a zkušenost potvrzuje, že první konzultace s advokátem má proběhnout dřív, než jeden z rodičů odjede s dítětem přes hranice. Pozdější náprava — ať už jde o návratové řízení, nebo o pokus přenést fórum do státu nového pobytu — je vždy náročnější a nejistější než správně zvolený první krok. Ať už řešíte rozvod, rozchod nesezdaných rodičů nebo péči o dítě po rozchodu, klíčové rozhodnutí padá dřív, než si to lidé obvykle uvědomí. A pokud vaše rodina žije v přeshraničním režimu už teď, stojí za to mít připravený scénář pro případ, kdy by se poměry mezi rodiči zhoršily — včetně vyjasnění, kde je aktuálně obvyklé bydliště dítěte a jaké soudy by měly v případě sporu pravomoc.

Zdroj: usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1207/2026 ze dne 27. 8. 2026, publikováno na profipravo.cz dne 16. 9. 2026.