ÚS: Manipulace dítěte proti druhému rodiči může vést až k ústavní výchově

Otec nezletilé dcery ji podle znalců systematicky ovlivňoval proti matce tak dlouho, až s ní dívka odmítla jakýkoli kontakt. Když soudy vyčerpaly mírnější opatření, nařídily ústavní výchovu — a Ústavní soud jim to potvrdil. Nález sp. zn. I. ÚS 1029/26 vyslovuje závěr, který v opatrovnických sporech dosud nezněl tak jednoznačně: pokud jeden rodič manipulací dítěte způsobí zavržení druhého rodiče a nic jiného nezabírá, může být umístění dítěte do neutrálního prostředí ústavu tím nejlepším, co pro něj soud může udělat.

Skutkový základ je bolestivý a bohužel typický. Rodiče se rozvádějí, dcera zůstává s otcem, kontakt s matkou postupně vyhasíná. Okresní soud v září předloňského roku zamítl matčin návrh na úpravu poměrů, nařídil roční ústavní výchovu, upravil styk obou rodičů, uložil matce a dceři společnou terapii a otci povinnost podrobit se psychoterapii. Odvolací krajský soud část výroků zrušil a vrátil k dalšímu řízení, změnil místo výkonu ústavní výchovy a jinak upravil styk. Otec se obrátil na Ústavní soud — nařízení ústavní výchovy považoval za nepřiměřený zásah do rodinného života a namítal, že jedno setkání týdně v délce jedné hodiny nemůže nahradit běžný vztah dítěte s rodičem.

První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) stížnost zčásti odmítl a zčásti věcně zamítl. Východisko nálezu je konzervativní a v souladu s Úmluvou o právech dítěte: ústavní výchova je vždy poslední možné řešení. Soud musí napřed zvážit každou alternativu — svěření do péče fyzické osoby, péči vzdálenější rodiny, blízkých osob, a přiměřeně věku i samostatný život dítěte se souhlasem rodičů. Teprve když žádná z těchto cest nevede k naplnění nejlepšího zájmu dítěte, přichází ke slovu ústav.

Novum, kvůli kterému stojí nález za pozornost, leží o krok dál. Ústavní soud výslovně říká, že předpoklady nařízení ústavní výchovy mohou být naplněny i tehdy, když důvodem není zanedbání péče, chudoba nebo neschopnost rodiče, ale právě opak — rodič o dítě „pečuje“ tak intenzivně, že mu manipulací vezme vztah k druhému rodiči. Syndrom zavrženého rodiče přestává být jen argumentačním korálkem v opatrovnických sporech; může se stát samostatným důvodem, proč dítě z rodiny vyjmout.

V tomto konkrétním případě bylo podle Ústavního soudu prokázáno několik věcí naráz. Otec dlouhodobě vytvářel u dcery negativní obraz matky a dívka jeho silné názory přejímala. Po dočasném umístění do dětského diagnostického ústavu sice ke styku s matkou docházelo, ale vztah se dál zhoršoval — a to právě v obdobích, kdy byla dcera v kontaktu výhradně s otcem. Manipulaci potvrzovaly i změny postojů dívky vůči dalším blízkým osobám včetně starší polorodé sestry a učitelky, která nabízela přechodné bydlení. Do celkového obrazu patří i to, že se otec koncem dubna 2024 dvakrát pokusil o sebevraždu; okresní soud podle svých slov nemohl riskovat, že dívka bude vystavena jeho výhradní péči. Umístění do neutrálního prostředí navrhovali v různých fázích řízení i další odborníci.

Zásadní je jazyk, kterým Ústavní soud jednání otce pojmenoval. Nemluví o „nevhodné výchově“ ani o „konfliktu mezi rodiči“. Charakter jednání, při kterém rodič systematicky ničí vztah dítěte k druhému rodiči a k okolí, označuje za zlé zacházení s psychikou dítěte i s dítětem samotným. Tím se dostává manipulace do stejné argumentační kategorie jako fyzické či citové týrání — a ospravedlňuje stejně razantní zásah státu.

Pro klienty, kteří procházejí rozvodem nebo opatrovnickým řízením, má nález dvě roviny. Ta první je varovná. Rodič, který si myslí, že „chránit dítě před druhým rodičem“ pomlouváním, ovlivňováním či cíleným blokováním kontaktu je legitimní taktikou boje o péči, se může ocitnout v situaci, kdy soud odebere dítě jemu i druhému rodiči a umístí ho mimo rodinu. Ne jako trest — ústavní výchova není represivním opatřením — ale proto, že jen v neutrálním prostředí má dítě šanci obnovit narušený vztah k tomu druhému. Druhá rovina je návodná pro rodiče, který je manipulaci ze strany bývalého partnera vystaven. Nález ukazuje, jaké důkazy soudy skutečně vážily: znalecký posudek k psychosociálnímu vývoji dítěte, dokumentaci průběhu styku a jeho vývoje v čase, změny postojů dítěte k širšímu okruhu blízkých osob, doporučení odborníků ze všech fází řízení. To není spor, který se vede tvrzením proti tvrzení.

Nález zároveň potvrzuje, že soudy mají za povinnost projít celý žebříček alternativ dřív, než sáhnou po ústavu. Když je v napadeném rozhodnutí kvalitně odůvodněno, proč nepřipadá v úvahu svěření do péče fyzické osoby, péče vzdálenější rodiny ani jiná mírnější varianta, ústavní přezkum takové rozhodnutí unese. Když odůvodnění chybí nebo je formální, prostor pro úspěšnou ústavní stížnost tu je — jen v tomto případě to nebyl ten scénář.

Za pozornost stojí i to, že k nálezu připojil odlišné stanovisko soudce Wintr. To samo napovídá, že hranice, za kterou se ještě „pouhá“ výchovná dysfunkce mění v důvod pro odebrání dítěte oběma rodičům, není v judikatuře zcela ustálená a další případy s podobným skutkovým jádrem budou muset její kontury dokreslit.

Pro praxi to znamená jediné: v opatrovnickém řízení se vyplatí pracovat s riziky manipulace včas a systematicky, ne až ve chvíli, kdy je vztah dítěte s druhým rodičem vyhaslý. Znalecké zkoumání, kvalifikovaná mediace, doložený průběh styku — to jsou nástroje, které mohou dostat věc na správnou kolej dřív, než se dostane k tak drastickému řešení, jako je ústavní výchova.

Zdroj: Ústavní soud, tisková zpráva TZ 71/2026 ze dne 9. září 2026, nález sp. zn. I. ÚS 1029/26 (s odlišným stanoviskem soudce Wintra).