Nejlepší zájem dítěte nesmí být fráze: Ústavní soud zrušil úpravu péče s víkendovým stykem matky

Tisíc dvě stě kilometrů za jediný víkend. Tolik měla najezdit matka tří malých dětí, aby je vůbec viděla — v pátek tři sta kilometrů k bydlišti otce a tři sta zpět, v neděli totéž znovu. Takový režim jí uložil Krajský soud v Praze, když děti svěřil do výlučné péče otce a matce ponechal styk tři víkendy v měsíci. Ústavní soud tento rozsudek nálezem sp. zn. IV. ÚS 765/26 zrušil.

Rodiče se rozešli na jaře 2020. Tehdy se těhotná matka s dvouletou dcerou odstěhovala bez souhlasu otce ke svým rodičům do obce ležící asi tři sta kilometrů od společné domácnosti. Tím vznikla vzdálenost, která pak určovala všechno další. Děti byly nejprve na základě soudem schválené dohody v péči matky. Okresní soud v Nymburce je poté svěřil do střídavé péče se střídáním po týdnu a nakonec režim upravil na asymetrickou střídavou péči: u matky měly být od středečního odpoledne do nedělního odpoledne jednou za čtrnáct dní, jinak u otce. Časově to vycházelo přibližně na 29 ku 71 procentům ve prospěch otce.

Provoz byl náročný, ale fungoval. Nejstarší dcera po nástupu do první třídy chodila hlavně do školy v místě bydliště otce a ve čtvrtek a pátek lichého týdne do školy u matky; dvojčata stejným způsobem střídala dvě mateřské školy. Děti si rodiče předávali na půli cesty na čerpací stanici.

Krajský soud v Praze to rozsudkem z 22. října 2025 změnil. Děti svěřil do výlučné péče otce a matce vymezil styk tři víkendy v měsíci od pátečního poledne do nedělního podvečera. Předávání zároveň přesunul z čerpací stanice do bydliště otce, takže matka měla děti vyzvedávat i vracet až u něj. Opřel se o tři okolnosti: nástup nejstarší dcery do základní školy a její školní povinnosti, lepší realizovatelnost péče na velkou vzdálenost a fakt, že třísetkilometrovou vzdálenost vyvolala protiprávním odstěhováním sama matka, takže z toho nemůže těžit na úkor otce. Její vysvětlení — hrubé chování otce, péče o dceru při rizikovém těhotenství, chybějící finanční zázemí — nepovažoval za důvodné.

Ke změně patřil i jeden krok, který se v mediálních shrnutích ztrácí: soudy nahradily souhlas matky s docházkou nejstarší dcery do základní školy v místě bydliště otce. Školní docházku tak neurčila dohoda rodičů, ale rozhodnutí soudu — a byl to právě argument vzděláváním, kterým krajský soud otevřel změnu celého modelu péče.

Matka v ústavní stížnosti namítala, že soudy nezhodnotily zájem dětí na zachování střídavé péče obou rodičů a že ji krajský soud za jednání po rozpadu vztahu v podstatě potrestal, a to i proti stanovisku opatrovníka. Trest byl podle ní dvojitý: vedle vysokého výživného jí soud uložil, aby děti třikrát v měsíci dopravovala napříč republikou. Součet cest za jeden víkend odpovídá vzdálenosti z Brna do Paříže. V pátek vyjede, po šesti stech kilometrech dorazí s dětmi domů vyčerpaná, v sobotu se jim věnuje s vypětím sil a v nedělní dopoledne nasedá na dalších sedm hodin za volantem. V části týkající se zátěže dětí i matky dal Ústavní soud této námitce za pravdu.

Než Ústavní soud rozhodl ve věci samé, odmítl v dubnu 2026 odložit vykonatelnost napadeného rozsudku (usnesení sp. zn. IV. ÚS 765/26 ze dne 9. 4. 2026). Odklad vykonatelnosti je mimořádný nástroj, který se používá restriktivně, a stěžovatelka podle senátu neunesla břemeno tvrzení, že by pokračující výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu než dočasné pozastavení; opatrovník dětí i otec odklad odmítli s poukazem na potřebu stability. Děti tak v novém režimu žily celé měsíce.

Odůvodnění, které nic nevysvětlilo

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) nakonec rozsudek krajského soudu zrušil pro porušení práva matky na péči a výchovu dětí ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve části mířící proti rozhodnutí okresního soudu stížnost odmítl — zrušení odvolacího rozsudku dává dost prostoru k nápravě.

Podstatné je, co Ústavní soud neřekl. Neřekl, že výlučná péče otce je protiústavní, ani jak má krajský soud rozhodnout. Řekl, že to, co krajský soud napsal, nevysvětluje, proč je zvolený režim v nejlepším zájmu tří dětí, které do jeho rozsudku žily ve střídavé péči obou rodičů. Ani jedna ze tří argumentačních linií touto zkouškou neprošla.

U vzdělávání krajský soud vůbec nevysvětlil, proč by individuální výuka nejstarší dcery nemohla dál probíhat i ve druhé základní škole u matky, jak to do jeho rozhodnutí fungovalo. Případné nevýhody takového uspořádání bylo třeba poměřit s tím, co znamená varianta zvolená: úplné vyloučení matky z každodenního, tedy i školního života všech tří dětí. Toto poměření v rozsudku chybí. Z dokazování přitom vyplynulo — a soud s dětmi mluvil přímo — že samy by si přály vyrovnanější rozsah péče obou rodičů.

Argument lepší realizovatelnosti péče v reálném životě označil Ústavní soud za vysoce nepřesvědčivý. Krajský soud přenesl dopravu výhradně na matku a nezabýval se tím, co to udělá s dětmi. Přitom je to předvídatelné: stráví-li matka podstatnou část vymezeného času za volantem, značný díl styku prožije rodina v autě a zbytek ovlivní únava z cesty. Formální rozsah styku zůstává, jeho kvalita padá. Ve srovnání s asymetrickou střídavou péčí po dvou týdnech, jak ji nastavil okresní soud, byl nový model pro děti i pro matku zjevně zatěžující.

Nejdál jde třetí část nálezu. Úprava péče nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů; výlučným měřítkem zůstává nejlepší zájem dětí, zjišťovaný komplexně. Jednostranná protiprávní změna bydliště dítěte je podstatná okolnost a soud ji zohlednit má — jak při svěření do péče, tak při určení rozsahu a podmínek styku. S odstupem více než pěti let z ní ale nelze udělat trvající a vše přebíjející důvod pro zásadní omezení péče rodiče, který se odstěhoval. A sankční prvek nemůže být bezbřehý. Tam, kde cestování dosáhne rozsahu, jejž jeden člověk nezvládá bez vyčerpání znehodnocujícího samotný styk, přestává jít o legitimní zohlednění příčiny vzdálenosti a stává se z něj nepřiměřené břemeno, které nakonec dopadá na děti.

Nález má ještě druhou vrstvu, přesahující tento spor. Ústavní soud rozhodoval podle úpravy účinné v době vydání napadených rozhodnutí, tedy před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 268/2025 Sb., ale výslovně upozornil, jak se nová úprava promítne do dalších řízení o péči. Od 1. ledna 2026 se použije na všechna dosud neskončená odvolací řízení; výjimkou jsou situace, kdy by soud určoval výživné zpětně před tímto datem.

Změna je koncepční. Dříve soud v zásadě volil jeden ze tří modelů — péči jednoho z rodičů, střídavou, nebo společnou. Podle § 907 odst. 2 občanského zákoníku ve znění od 1. ledna 2026 platí, že nesvěří-li soud dítě do společné péče rodičů, určí rozsah péče každého z nich s uvážením zájmu dítěte. Nálepky „výlučná" a „střídavá" ztrácejí normativní význam; rozhoduje, jak se péče konkrétně rozdělí. Co se nemění, je postavení nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska — i tam, kde rodiče žijí stovky kilometrů od sebe. Krajský soud v Praze bude nyní rozhodovat znovu, už podle nové úpravy, a přihlédne i k tomu, co se mezitím změnilo; třeba k nástupu dvojčat do základní školy.

Praktický posun je v tom, na co se v odvolacím řízení hraje. Dokud soudy vybíraly mezi třemi modely, dala se debata svést na spor o nálepku, tedy zda věc je, nebo není na střídavou péči. Nová úprava tuto zkratku bere. Soud určuje rozsah péče každého z rodičů, a musí proto pracovat s konkrétním rozvržením času, škol, cestování a předávání dětí — přičemž každou část takového rozvržení lze zpochybnit samostatně. Odůvodnění v duchu „střídavá péče již neodpovídá nejlepšímu zájmu dětí" samo nepostačí, protože neříká nic o tom, jaký rozsah péče každého z rodičů je namístě a proč.

Pro rodiče v podobné situaci z nálezu plyne velmi konkrétní vodítko. Odvolací soud nesmí nejlepší zájem dítěte pouze prohlásit; musí popsat, jaké okolnosti k jeho závěru vedly a proč zvolená varianta obstojí ve srovnání s tou, kterou nahrazuje. Chybí-li v odůvodnění poměření alternativ, je to samostatný důvod ústavní stížnosti — a po lednové novele i silný argument v odvolacím řízení, kde se posuzuje rozsah péče každého z rodičů, nikoli výběr modelu. Zvlášť pozorně je třeba pracovat s dopravou dětí: kdo ji zajišťuje a v jakém rozsahu, není technický detail vedle úpravy styku, ale její součást, která umí styk vyprázdnit. A dřívější jednostranné odstěhování má svou váhu — nikoli však váhu trvalého trestu.

Dokazování se tím posouvá k věcem, které vypadají banálně. Kolik minut zabere cesta v pátek odpoledne v provozu. Jak dlouho trvá individuální výuka a kdo ji zajistí. Co dítě samo řeklo soudu při přímém rozhovoru a jak se s tím soud v odůvodnění vypořádal. Jaké stanovisko zaujal opatrovník a proč se od něj soud odchýlil. Právě z těchto detailů se skládá poměření alternativ, jehož absence stála krajský soud rozsudek. Kdo je do řízení nepřinese, nemá později co namítat — Ústavní soud přezkoumává, jak soud odůvodnil svůj závěr o skutečnostech, které v řízení vyšly najevo.

V opatrovnických sporech vedených na velkou vzdálenost bývá rozdíl mezi vyhraným a prohraným odvoláním právě v tom, zda se podaří ukázat, co soud neposoudil. S přípravou takové argumentace klientům pomáháme.

Zdroj: Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 765/26, zveřejněný 5. srpna 2026; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 765/26 ze dne 9. 4. 2026.