Lichvářský úvěr s RPSN přes 5500 % je neplatný od samého počátku

Roční procentní sazba nákladů ve výši 5 555,92 %. Úrok 40 % měsíčně. Dlužník bez zaměstnání, s několika exekucemi a hromadou dalších půjček. A přesto mu úvěrová společnost bez mrknutí oka poskytla další peníze. Takový případ nedávno řešil soud a jeho rozhodnutí je varováním pro všechny, kdo poskytují nebo čerpají spotřebitelské úvěry.

Žalobkyně, která pohledávku nabyla od původního věřitele, se domáhala po žalovaném zaplacení částky vycházející z úvěrové smlouvy uzavřené v roce 2023. Kromě jistiny požadovala také smluvní úroky a smluvní pokutu za prodlení. Žalovaný se bránil s tím, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, protože věřitel vůbec neověřil jeho schopnost úvěr splácet.

A měl pravdu. Soud zjistil, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Jeho předchozí pracovní poměr skončil několik měsíců předtím. Měl dvě vyživovací povinnosti a pravidelné měsíční výdaje na bydlení, jídlo a telefon, které významně zatěžovaly jeho rozpočet. Co je však nejpodstatnější – žalovaný měl v té době uzavřeno nejméně šest dalších úvěrových smluv s různými poskytovateli a proti jeho osobě bylo vedeno šest exekucí z let 2017 až 2019.

Tyto skutečnosti by původní věřitel snadno zjistil, kdyby provedl byť jen základní prověrku v dostupných registrech a databázích. Místo toho se spokojil s tím, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnaný s měsíčním příjmem a bydlí ve vlastním domě bez hypotéky. Jediným dokladem, který věřitel získal, byla kopie občanského a řidičského průkazu. Žádné potvrzení o příjmu, žádná lustrace v registru dlužníků, žádné ověření uváděných údajů.

Zákon chrání spotřebitele před nezodpovědnými věřiteli

Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům úvěrů jasnou povinnost. Před uzavřením smlouvy musí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Tyto informace musí získat nejen od spotřebitele samotného, ale pokud je to nezbytné, také z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. A co je klíčové – úvěr smí poskytnout pouze tehdy, pokud z posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet.

Soud v této souvislosti připomněl judikaturu Soudního dvora EU i Nejvyššího soudu ČR. Věřitel nese důkazní břemeno ohledně toho, že úvěruschopnost řádně posoudil. Nemůže se spoléhat pouze na osobní prohlášení dlužníka, pokud toto prohlášení není podloženo objektivními doklady. Právě proto musí věřitelé shromažďovat a uchovávat důkazy o tom, jak při posuzování úvěruschopnosti postupovali.

V daném případě žalobkyně žádné takové důkazy nepředložila. Soud proto dovodil, že úvěruschopnost žalovaného nebyla náležitě posouzena. Důsledkem je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost celé úvěrové smlouvy. K této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

Lichvářské úroky jako další důvod neplatnosti

Soud však neskončil u nedostatečného ověření úvěruschopnosti. Samostatným důvodem absolutní neplatnosti smlouvy shledal také rozpor s dobrými mravy. Roční procentní sazba nákladů ve výši 5 555,92 % je podle soudu zcela excesivní a mnohonásobně překračuje rámec běžných obchodních vztahů. Takové podmínky nelze považovat za poctivé a přiměřené ujednání ve spotřebitelském vztahu.

Co tedy z neplatné smlouvy zbývá? Pouze povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Žalovaný převzal finanční prostředky, aniž by k tomu měl platný právní důvod. Musí proto vrátit poskytnutou jistinu – ale nic více. Žádné smluvní úroky, žádné smluvní pokuty, žádné poplatky. Zákon o spotřebitelském úvěru v tomto ohledu představuje specifickou sankci pro věřitele, kteří nepostupují podle pravidel.

Zajímavé je také rozhodnutí o úrocích z prodlení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemá věřitel v případě neplatné smlouvy nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Speciální úprava v zákoně o spotřebitelském úvěru totiž stanoví, že spotřebitel má jistinu vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Tuto dobu může určit soud, pokud se strany nedohodnou. V daném případě soud stanovil standardní třídenní lhůtu od právní moci rozsudku, protože žalovaný neuvedl žádné okolnosti, které by odůvodňovaly lhůtu delší.

Žalobkyně tak nakonec uspěla pouze zhruba z poloviny svého nároku. Soud jí proto nepřiznal náhradu nákladů řízení a každá strana si ponese své náklady sama.

Pro podnikatele působící v oblasti spotřebitelských úvěrů je toto rozhodnutí jasným signálem. Formální vyplnění žádosti o úvěr nestačí. Důkladné ověření úvěruschopnosti není jen byrokratická povinnost, ale podmínka platnosti celé smlouvy. A excesivní úrokové sazby, které několikanásobně převyšují jakýkoliv rozumný standard, soudy nebudou tolerovat bez ohledu na to, co si strany sjednaly.

Zdroj: Rozhodnutí okresního soudu, sp. zn. 74 C/2024