Jak získat náhradní pozemky, když vás 20 let úřady ignorují

Představte si, že jste dědicem restitučního nároku po svých rodičích. Víte, že máte nárok na náhradní pozemky za ty, které vaší rodině stát v padesátých letech zabavil. Jenže úřad, který má váš nárok vypořádat, ho dvacet let eviduje v nesprávné výši. Opakovaně žádáte o přecenění, ale marně. Přihlásíte se do veřejných nabídek pozemků, ale vaše přihlášky jsou vyřazeny – prý nemáte dostatečně vysoký nárok. Co s tím?

Přesně takovou situaci řešil nedávno Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu ve prospěch oprávněné osoby. Případ ukazuje, že i proti zdánlivě všemocné státní instituci se lze úspěšně bránit – pokud víte jak.

Jádro sporu: kolik vlastně činí restituční nárok?

Žalobce jako dědic svých rodičů disponoval restitučními nároky ze tří rozhodnutí z přelomu tisíciletí. Klíčovou otázkou bylo, zda pozemky zabavené jeho právním předchůdcům v roce 1953 měly být oceněny jako stavební, nebo jako běžná zemědělská půda. Rozdíl v ceně je samozřejmě propastný.

Žalovaný Státní pozemkový úřad trval na tom, že pozemky stavební nebyly. Žalobce naopak předložil znalecký posudek, který prokázal opak. A co víc – stavební charakter pozemků vyplýval přímo z původního odnímacího titulu z roku 1953. Pozemky byly tehdy vyvlastněny pro stavební podnik na základě zákona o územním plánování a výstavbě obcí. Náhrada za jejich odnětí odpovídala ceně stavebních pozemků. Dokonce i samotný Státní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí z roku 2000 uvedl, že v době odnětí byly na pozemcích porosty zcela zničeny a probíhala zde stavební činnost.

Soud proto zcela logicky uzavřel, že znalecký posudek předložený žalobcem je správný a pozemky je třeba ocenit jako stavební. Nárok žalobce tak činil bezmála 3,9 milionu korun – nikoli zhruba 1,4 milionu, jak tvrdil úřad.

Dvacet let prodlení je svévole

Nejpodstatnější částí rozhodnutí je posouzení toho, zda postup Státního pozemkového úřadu lze kvalifikovat jako liknavost a svévoli. Proč je to důležité? Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může oprávněná osoba žádat o vydání konkrétních náhradních pozemků přímo u soudu právě tehdy, když úřad postupuje liknavě nebo svévolně. V opačném případě by musela čekat na veřejné nabídky, které úřad organizuje.

Soud shledal liknavost a svévoli jednoznačně prokázanou. Úřad více než dvacet let evidoval restituční nárok v nesprávné výši. Teprve po opakovaných výzvách žalobce přistoupil k částečnému přecenění, které však stále neodpovídalo skutečnosti. Žalobce se aktivně účastnil veřejných nabídek, ale jeho přihlášky byly vyřazovány právě kvůli údajně nedostatečné výši nároku. Jinými slovy: úřad vlastním pochybením znemožnil žalobci efektivní účast na veřejných nabídkách.

Jak uvedl soud: „Pakliže žalovaná je více než 20 let v prodlení s uspokojením nároku žalobce, a důvodem tohoto prodlení je nesprávné ocenění uplatněného nároku a odmítavý postoj žalované k jeho přecenění, jde o závěr, jenž je v souladu s ustálenou soudní judikaturou."

Úřad se bránil tím, že se snažil věc řešit a že částečně vyhověl žádosti o přecenění. To však soudu nestačilo. Částečné přecenění po letech prodlení a opakovaných výzvách nemůže zvrátit závěr o liknavosti, zejména když nárok je i nadále evidován nesprávně.

Zajímavé jsou i detaily ohledně konkrétních náhradních pozemků. Úřad namítal, že některé z nich nelze převést – jeden prý byl určen ke směně s obcí, jiný byl zařazen do jakési rezervy, další měl být funkčně spojen se sousední nemovitostí. Soud všechny tyto námitky odmítl. U prvního pozemku žalobce mezitím uzavřel s obcí smlouvu o smlouvě budoucí, čímž spor vyřešil. Rezerva, do níž byl druhý pozemek zařazen, slouží právě k vypořádání restitučních nároků – těžko tedy může být překážkou. A funkční souvislost třetího pozemku se sousední stavbou úřad pouze tvrdil, ale neprokázal.

Pro podnikatele a majitele firem z tohoto případu plyne jasné poučení. Státní instituce nejsou neomylné a jejich rozhodnutí lze úspěšně napadnout. Klíčem je však aktivní přístup – opakované písemné výzvy, účast ve veřejných nabídkách, a především kvalitní důkazní materiál včetně znaleckých posudků. Dvacet let je dlouhá doba, ale jak ukazuje tento případ, vytrvalost se vyplatí.

Soud žalobci vyhověl a nahradil projev vůle úřadu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu celkem 22 pozemků v hodnotě přes 860 tisíc korun. Žalobci byla přiznána i plná náhrada nákladů řízení včetně odvolacího.

Zdroj: Krajský soud v Českých Budějovicích, 22 Co 391/2025-575