Posláním trestního práva je chránit nejdůležitější zájmy jednotlivců i společnosti proti trestným činům.^[1] Aby toho mohlo být dosaženo, vymezuje trestní právo hmotné protiprávní činy, které považuje za trestné, nazývá je trestnými činy a taková jednání sankcionuje.

Zákoník práce ve svém § 52 stanoví možnosti, za nichž je zaměstnavatel oprávněn dát zaměstnanci výpověď. V praxi se lze velmi často setkat především s ukončením pracovního poměru podle písm. a), resp. c) daného ustanovení. Přitom je nutno podotknout, že tyto dva jmenované způsoby se ne zřídka kdy prolínají.

Předkládaný článek se zabývá problematikou smlouvy o nájmu bytu a s tím souvisejících otázek, zejména pak materií vztahující se k možnosti ukončení takového právního vztahu ze strany pronajímatele.

Zpracování osobních údajů zaměstnanců zaměstnavatele prostřednictvím třetích osob bývá v praxi poměrně časté a obvyklé. Nebývá výjimkou situace, kdy podnikatel využívá ke zpracování mzdové a personální agendy třetích osob - specialistů v rámci daného oboru. Jaké však stanoví právní řád podmínky k uskutečnění tohoto tzv. outsourcingu?

V praxi je možné setkat se s případy, kdy na výsledkovém listu laboratorního vyšetření zasílaným pacientovi se objeví i reklamní sdělení provozovatele laboratoře, která dané vyšetření provedla.

Otázku provádění kontroly věcí a prohlídek zaměstnanců zaměstnavatelem řeší ustanovení § 248 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, ve kterém se doslova uvádí: „Zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodržena ochrana osobnosti. Osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví.“

Pro právní posouzení platnosti smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu dosud neexistující bytové jednotky jsou právně relevantní zejména ustanovení § 50a obč.zák. ve spojení s ust. § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů v platném znění, dále ust. § 37, § 39, 40a a 41 obč. zák. a v neposlední řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 859/2002, 28 Cdo 22/2006, 33 Odo 1171/2005 a 33 Cdo 1407/2010.

Státní příspěvkové organizace jsou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., zákon o veřejných zakázkách v platném znění, posuzovány jako veřejný zadavatel a pronájem prostor v jejich areálu tak mnohdy a priori bývá podřazen pod režim zákona o veřejných zakázkách. Skrze toto přesvědčení pak nastupuje výběr dodavatele dle zmiňovaného zákona, tzn. je provedeno výběrové řízení a smlouva o nájmu nebytových prostor je uzavřena až po tomto zdlouhavém právním procesu.

V souvislosti s rozvojem uzavírání smluv prostřednictvím internetových aukcí se nabízí otázka legálnosti tzv. fiktivních příhozů, kdy se prodávající snaží uměle navýšit konečnou kupní cenu prodávaného předmětu.

Dle aktuální judikatury právnická osoba nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu ve smyslu ust. § 685 an. zákona č. 40/1964 Sb. Tyto závěry jsou však zároveň zpochybňovány. Lze tak jednoznačně říci, že nastíněná problematika přináší sporné názory.