Obecně lze konstatovat, že kvalita rozhodčího řízení je přímo odvislá od kvality osoby rozhodce, kterou si strany zvolily. Jedná se o poměrně specifické řízení, které klade na účastníky i arbitry požadavky na znalosti a zkušenosti s tímto typem alternativního řešení sporů. Nedostatek takových zkušeností může znamenat pro některou ze stran sporu významnou procesní nevýhodu. Zda lze na některou ze základních vlastností arbitráže nahlížet jako na výhodu anebo naopak na nevýhodu, bude vždy záležet na konkrétním úhlu pohledu.

Stát odpovídá za škodu způsobenou státními orgány, osobami při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem, příp. na základě zákona, a za škodu způsobenou orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy v tzv. přenesené působnosti.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen „tr.ř.“), jehož předmětem úpravy je postup orgánů činných v trestním řízení směřující k náležitému zjištění trestných činů a spravedlivému potrestání jejich pachatelů, kromě jiného také upravuje postavení poškozeného v rámci trestního řízení, včetně jeho procesních práv a povinností z tohoto postavení vyplývajících, přičemž jedním z fundamentálních práv přiznaných osobě poškozeného trestním řádem zakotveného v ustanovení § 43 odst. 3 tř.ř. je právo navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, resp. vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na úkor poškozeného trestným činem získal.

Autorským dílem podle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „autorský zákon“), se rozumí „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.

Spory z mezinárodních investic jsou spory tzv. diagonální, kdy na jedné straně vystupuje subjekt mezinárodního práva tedy suverénní stát, na jehož území byla investice učiněna, a na druhé pak fyzická nebo právnická osoba coby investor z jiného státu. Stát v tomto případě nevystupuje jako právnická osoba právě proto, že předmětem sporu je jeho mocenský zásah do práv investora z cizího státu. Způsob řešení sporů z mezinárodních investic vyplývá už z povahy těchto zvláštních sporů.

Ačkoli je ochrana práv zaměstnanců při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů jedním ze základních pilířů evropského pracovního práva a je zakotvena rovněž, i když poměrně stručně, v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce¹, můžeme se i dnes velice často setkat ze strany zaměstnavatelů s naprostou neznalostí a nevědomostí vztahující se k tomuto institutu. I to je mimo jiné důvodem, proč by této problematice měla být věnována značná pozornost.

Každá obchodní společnost je jiná, každá má jiné vnitřní struktury, jiný důvod založení. Snad kromě obchodních společností s jediným společníkem nebo společníky se stejnými obchodními podíly, jsou v každé společnosti společníci s různou velikostí obchodních podílů a od toho se také odvíjí jejich možnost ovlivňovat obchodní směřování společnosti.

Rozhodčí řízení je pro své nesporné výhody spočívající především v jeho rychlosti ve srovnání s civilním soudním procesem stále častěji využívaným nástrojem řešení sporů. Na druhou stranu, věnujeme-li mu bližší pozornost, zjistíme, že jako každý jiný institut má vedle svých výhod i celou řadu nevýhod souvisejících zejména s jeho povahou jednoinstančního řízení. Jednou z nich je případ vydání rozhodčího nálezu, který, ať už částečně nebo zcela, neodpovídá průběhu řízení a důvodným očekáváním účastníků.

„Při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci tohoto práva státu je nutno respektovat práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu, v daném případě právo na objektivně provedené dokazování vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu.“¹ Podle § 1 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“), se správou daní rozumí postup, jehož cílem a výsledkem má být správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Z tohoto ustanovení vyplývá správci daně nejen povinnost stanovit daň, ale stanovit daň ve správné výši.

Zakotvení pravidel rozpočtové odpovědnosti do právního řádu České republiky je v současné době velmi diskutované téma, a to především díky návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který vláda dne 23. 2. 2015 schválila a následně i předložila poslanecké sněmovně. Promítnutí těchto pravidel do platného práva přitom není významné jen pro Českou republiku, nýbrž jde o problematiku řešenou v rámci celé Evropské unie.