Spory z mezinárodních investic jsou spory tzv. diagonální, kdy na jedné straně vystupuje subjekt mezinárodního práva tedy suverénní stát, na jehož území byla investice učiněna, a na druhé pak fyzická nebo právnická osoba coby investor z jiného státu. Stát v tomto případě nevystupuje jako právnická osoba právě proto, že předmětem sporu je jeho mocenský zásah do práv investora z cizího státu. Způsob řešení sporů z mezinárodních investic vyplývá už z povahy těchto zvláštních sporů.

Ačkoli je ochrana práv zaměstnanců při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů jedním ze základních pilířů evropského pracovního práva a je zakotvena rovněž, i když poměrně stručně, v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce¹, můžeme se i dnes velice často setkat ze strany zaměstnavatelů s naprostou neznalostí a nevědomostí vztahující se k tomuto institutu. I to je mimo jiné důvodem, proč by této problematice měla být věnována značná pozornost.

Každá obchodní společnost je jiná, každá má jiné vnitřní struktury, jiný důvod založení. Snad kromě obchodních společností s jediným společníkem nebo společníky se stejnými obchodními podíly, jsou v každé společnosti společníci s různou velikostí obchodních podílů a od toho se také odvíjí jejich možnost ovlivňovat obchodní směřování společnosti.

Rozhodčí řízení je pro své nesporné výhody spočívající především v jeho rychlosti ve srovnání s civilním soudním procesem stále častěji využívaným nástrojem řešení sporů. Na druhou stranu, věnujeme-li mu bližší pozornost, zjistíme, že jako každý jiný institut má vedle svých výhod i celou řadu nevýhod souvisejících zejména s jeho povahou jednoinstančního řízení. Jednou z nich je případ vydání rozhodčího nálezu, který, ať už částečně nebo zcela, neodpovídá průběhu řízení a důvodným očekáváním účastníků.

„Při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci tohoto práva státu je nutno respektovat práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu, v daném případě právo na objektivně provedené dokazování vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu.“¹ Podle § 1 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“), se správou daní rozumí postup, jehož cílem a výsledkem má být správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Z tohoto ustanovení vyplývá správci daně nejen povinnost stanovit daň, ale stanovit daň ve správné výši.

Zakotvení pravidel rozpočtové odpovědnosti do právního řádu České republiky je v současné době velmi diskutované téma, a to především díky návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který vláda dne 23. 2. 2015 schválila a následně i předložila poslanecké sněmovně. Promítnutí těchto pravidel do platného práva přitom není významné jen pro Českou republiku, nýbrž jde o problematiku řešenou v rámci celé Evropské unie.

Výživné lze obecně charakterizovat jako vyživovací povinnost rodičů k dětem a tomu odpovídající právo dítěte, ať už zletilého či nezletilého, být vyživován, a to až do doby než je schopno se samo živit. Rodičům tak jejich vyživovací povinnost nekončí dosažením 26 let věku dítěte, jak by se mohlo zdát, ale lze ho oprávněně přiznat i po dosažení této věkové hranice. Oproti tomu však je třeba uvést, že nejsou-li pro přiznání výživného naplněny veškeré zákonné podmínky, výživné nelze přiznat, přičemž není rozhodující, zda se jedná o dítě zletilé či nezletilé.

Slovní spojení „veřejné zakázky“ je v dnešní době se často opakující v různých souvislostech. Co jsou to veřejné zakázky a kdy jde o veřejnou zakázku, ale není ve všech případech zřejmé. Vzhledem k tomu, že veřejné zakázky jsou financovány z veřejných zdrojů, je potřebné, aby bylo dodržováno zásad stanovených pro veřejné zakázky, aby bylo možné mít lepší přehled o způsobu výběru nejvhodnější nabídky a v neposlední řadě to, aby bylo možné přezkoumat dodatečně celý průběh řízení. Poměrně specifická oblast veřejných zakázek je právně ošetřena primárně zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále „ZVZ“), ve znění pozdějších předpisů.

Ačkoli Internet - největší informační fenomén v historii se do České republiky dostal již na počátku 90. let 20. Století, a potřeba internetové prezentace neustále roste, není dodnes problematika doménového squatiingu v České republice příliš známá, přestože by si vzhledem ke vzrůstajícímu počtu případů tohoto spekulantství, jakož i ke skutečnosti, že doménové jméno představuje prakticky nevyčíslitelnou ekonomickou i marketingovou hodnotu, zasloužila nemalou pozornost a neměla by se v žádném případě podceňovat.

Střídavá péče, v současné době velmi diskutované téma, jenž na sebe díky nedávné judikatuře Ústavního soudu, strhlo nemalou pozornost napříč celou veřejností. Na jedné straně vzrůstající naděje otců, na prosazení svého práva podílet se rovnou měrou na péči o své děti, na druhé straně pak obava matek z omezení jejich výlučné péče. Tento dlouhodobě vlekoucí se souboj práv obou rodičů, o to kdo se bude podílet větší měrou na péči a výchově dětí, se tak Ústavní soud pokusil v rámci své nejnovější judikatury jednou pro vždy vyřešit. Není to právo otce a ani právo matky, ve prospěch kterého by měly obecné soudy dle názoru Ústavního soudu rozhodovat, nýbrž primární zájem dítěte, který spočívá v právu dítěte na péči obou rodičů.