Pokud zůstavitel již za svého života převedl své jmění nebo jeho část na dědice, a jednostranně tak zvýhodnil pouze jednoho nebo jen některé z nepominutelných dědiců, přistupuje se po jeho smrti k tzv. kolaci. Kolace je institut sloužící ke spravedlivému uspořádání pozůstalosti mezi dědici, což znamená, že se na povinný díl nepominutelných dědiců, tedy dětí zůstavitele, započte i to, co od zůstavitele obdrželi již během jeho života.
Nicméně nejedná se o úplně všechny věci, které dědici od zůstavitele během jeho života získali. Podle ustanovení § 1660 odst. 2. OZ se musí jednat o věci, které nepominutelný dědic od zůstavitele obdržel bezplatně, tedy se musí jednat o dary. Odborná literatura doslova uvádí, že „Pod slovy „bezplatně obdržel“ se rozumí nabytí věci bez poskytnutí adekvátní protihodnoty. Jde tedy především o plnění ze smlouvy darovací (srov. § 2055 a násl.). Nicméně předmětem započtení mohou být i plnění ze smluv kupních (nebo jiných úplatných smluv), jde-li ve skutečnosti o zastřené právní jednání (dissimulované), kdy smluvní strany toliko předstíraly, že určitá věc byla předmětem koupě a prodeje (směny či jiného obchodu), a přitom zůstavitel ve skutečnosti od nabyvatele žádné plnění nepožadoval.“1) Z toho vyplývá, že je při rozdělování pozůstalosti v dědickém řízení vždy potřeba přihlížet k obsahu jednání a úmyslu stran, což potvrzuje i judikatura. Tento právní konstrukt judikoval již v roce 1997 Městský soud v Praze, který výslovně uvedl následující: „I když smlouva, podle které nabyl dědic od zůstavitele za jeho života majetek, byla označena jako smlouva kupní, může být takové nabytí majetku důvodem pro započtení na dědický podíl (§ 484 ObčZ), je-li prokázáno, že ve skutečnosti zůstavitel od nabyvatele žádné plnění nepožadoval (tj., že šlo o dissimulovaný právní úkon – darovací smlouvu, nebo že zůstavitel zaplacení kupní ceny nabyvateli prominul).“2)
Zároveň se však nemůže jednat o jakýkoliv dar, protože k tzv. obvyklým darováním se při započtení na povinný díl nepřihlíží. Obvyklým darováním jsou podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky dary, které „dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele v rámci obvyklých příležitostných darů (např. k narozeninám, jmeninám, Vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.). (…) Z možnosti započtení jsou dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen.“3) Jinými slovy, za dary, ke kterým se při započtení na povinný díl nepřihlíží, se považují např. plnění poskytnutá nepominutelnému dědici v rámci povinné vyživovací povinnosti. Naopak za dary určené k započtení na povinný díl se považují především „věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, jež svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce.“4) Typickým příkladem daru, který se započítává na povinný díl, je dar věci nemovité – rodinný dům, stavební pozemek apod. U věci movité to pak budou takové věci, které budou natolik finančně nedostupné, že se nebude jednat o běžné darování. Takovými movitými věcmi mohou být například osobní automobily, drahé šperky či staré obrazy.
Další podmínkou pro možnost započtení na povinný díl je časový úsek, za který se započtení provede. Úprava v § 1660 odst. 2 OZ zcela jasně určuje tříleté období před zůstavitelovou smrtí, jako období, během kterého se bezplatné převody majetku (vyjma obvyklých darů) ze zůstavitele na nepominutelného dědice započítávají na povinný díl. Nicméně z tohoto časového omezení pro možnost započtení daru na povinný díl existují dvě výjimky.
První výjimka je uvedena již v samotném ustanovení § 1660 odst. 2 OZ v podobě výslovného přikázání zůstavitele, aby tento časový úsek byl delší než zmiňované tři roky. Druhá výjimka je upravena v § 1661 odst. 1 OZ a skládá se ze dvou částí. První část obsahuje to, co zůstavitel dal nepominutelnému dědici tzv. do života, tedy ve snaze zlepšit svému zletilému potomkovi výchozí pozici v začátku jeho samostatného života. Mezi takové dary patří, a tedy do povinného dílu se započítávají, věci, které zůstavitel za svého života dal svému potomku ve snaze pomoci mu se založením samostatné domácnosti, manželského či obdobného soužití nebo s nástupem do povolání či započetím podnikání. Druhou část pak tvoří prostředky, které zůstavitel poskytl nepominutelnému dědici na pomoc se zaplacením dědicových dluhů. Obě tyto části dohromady tvořící druhou výjimku nejsou nijak časově omezeny a započítávají se na povinný díl nepominutelného dědice i v případě, že byly dědici darovány zůstavitelem dříve než v posledních třech letech zůstavitelova života, leda by zůstavitel výslovně projevil opačnou vůli.
Započtením výše uvedených darů se snižuje povinný díl nepominutelného dědice. Pokud se částka, která se započítává na povinný díl nepominutelného dědice rovná jeho výši nebo ji dokonce převyšuje, nepominutelný dědic ztrácí nárok na výplatu povinného dílu z pozůstalosti. Částku převyšující výši jeho povinného dílu však nepominutelný dědic do dědictví nevrací.
Zákon z procesního hlediska pamatuje i na skutečnost, že se po již skončeném dědickém řízení, kde bylo řádně celé známé jmění zůstavitele rozděleno mezi dědice objeví další majetek zůstavitele. Ohledně takto nově objeveného majetku, především však aktiv zůstavitele, mezi které patří podle § 171 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., zvláštní řízení soudní, (dále jen „z.ř.s.“) kromě zůstavitelova majetku i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po smrti zůstavitele, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly již za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno, obecně „platí (…) zákonná domněnka, že ho nabyli dědici určení původním usnesením o dědictví způsobem, jakým se podíleli na nabytí původního dědictví, tj. jejich podíly na majetku nově najevo vyšlém odpovídají jejich podílům na pozůstalosti dle původního usnesení.“5) Nicméně než se přikročí k této domněnce, je soud, který zjistil existenci nového dosud nerozděleného majetku zůstavitele, podle ustanovení § 193 odst. 2 a 3 z.ř.s. povinen vyhláškou zveřejněnou na úřední desce soudu dát dědicům na vědomí, že mají minimálně dvouměsíční lhůtu k tomu, aby požádali o dodatečné projednání pozůstalosti o aktivech pozůstalosti, které se objevily až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti. Kolace se uplatní i na tento nově objevený majetek zůstavitele, tzn. že byla-li v řádném dědickém řízení částka, která se započítává na povinný díl vyšší než povinný díl, bude se na tuto částku započítávat i majetek rozdělovaný v dodatečném dědickém řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že kolaci neboli započtení na dědický podíl, je možné provést pouze u darů vymykajících se běžnému darování, které dědic od zůstavitele obdržel během posledních tří let života zůstavitele, neurčí-li zůstavitel jinak. Dále u darů, které zůstavitel kdykoliv během svého života poskytl dědici na přilepšenou do začátku samostatného života či podnikání a nebo na zaplacení dědicových dluhů. Započtením uvedených darů se snižuje výše povinného dílu dědice, a to i v případě dodatečného dědického řízení. Částku převyšující výši dědicova povinného dílu však nepominutelný dědic do dědictví nevrací.
------------------------
1) SVOBODA, Jiří. § 1661 [Povinný díl potomka]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, marg. č. 3.
2) Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č. j. 24 Co 315/97-82.
3) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002.
4) Tamtéž.
5) TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 193 [Dodatečné projednání po rozhodnutí o pozůstalosti]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 15.
