Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č.j. 6 Af 20/2020- 28 (dále jen „Rozsudek“) postavil na jisto způsob danění příjmů z Airbnb. Ve shora citovaném rozsudku dospěl Městský soud v Praze k závěru, že příjmy z Airbnb budou považovány nikoliv jako příjmy z pronájmu ale jako příjmy z podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů.
V předmětném řízení byl mezi účastníky řízení, tedy žalobkyní a Odvolacím finančním ředitelstvím jakožto žalovaným, spor o to, zda lze příjmy žalobkyně z poskytování ubytování formou Airbnb posuzovat za příjmy ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů (tedy jako příjmy ze samostatné činnosti), či za příjmy ve smyslu § 9 zákona o daních z příjmů (tedy jako příjem z nájmu).
Městský soud v Praze k tomuto konstatoval, že při posouzení, které z těchto ustanovení zákona o daních z příjmu aplikovat na příjmy žalobkyně, je třeba nejprve zkoumat, zda přenechání nemovité věci k užívání prostřednictvím Airbnb lze klasifikovat jako nájem či ubytování, čímž je následně možné provést řádné daňové posouzení těchto příjmů. V prvé řadě se soud zabýval tím, zda se nejedná o nájem bytu. Ustanovení o nájmu bytu by šlo aplikovat nicméně toliko v případě, kdy by účelem nájmu bylo zajištění bytových potřeb nájemce. K tomuto Městský soud v Praze v citovaném Rozsudku odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž Ústavní soud uvedl, že současná potřeba bydlení nespočívá „pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“. Městský soud v Praze uzavřel, že na rozdíl od zajištění bytových potřeb člověka, poskytnuté ubytování skrze Airbnb nemůže naplnit zákonem předvídaný účel nájmu bytu, neboť není uspokojována potřeba bydlení, ale potřeba ubytování, a proto je nutné jej klasifikovat jako ubytovací službu podle § 2326 o. z.:
„V tomto směru soud uvádí, že právní norma výslovně rozlišuje nájem a poskytnutí ubytovacích služeb, a to jak v rovině soukromoprávní (shora provedené vymezení v občanském zákoníku), tak i v dále navazujících posouzeních pro další veřejnoprávní vztahy, např. již zmíněný živnostenský zákon a dále v tomto případě pro určení charakteru příjmů zákona o daních z příjmů.
Není tak příliš podstatné, zda je nájem vymezen jako tzv. „holý nájem“, ale jak je tato činnost prováděna, jak uvedl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zda se jedná o pravidelnou činnost, poskytuje se na relativně krátkou či předem vymezenou přechodnou dobu, je nabízeno způsobem, který svědčí o zacílení na osoby, které nehledají uspokojení bytové potřeby, ale potřeby přechodného ubytování – internet, tisk, letáky, kromě ubytování poskytnuty i další služby jako úklid, neprovádění běžné údržby, cena je vázána na krátké časové období).“[1]
Kromě výše uvedeného se soud zabýval také otázkou, zda je uvedená ubytovací činnost podnikáním ve smyslu § 420 o.z. Prvek soustavnosti v daném případě byl dle závěru Městského soudu v Praze dán, neboť bylo zjištěno, že žalobkyně obdržela celkem 134 plateb z internetové platformy Airbnb za 8 měsíců. Vzhledem k množství plateb správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně poskytovala ubytovací služby soustavně, čímž mimo jiné naplnila znaky podnikatele podle ustanovení § 420 o. z.
Ze shora uvedených důvodů Městský soud v Praze v citovaném Rozsudku postavil na jisto, že nájem z Airbnb lze považovat jako nájem z podnikatelské činnosti, neboť krátkodobý pronájem v tomto případě nenaplňuje potřeby bydlení a jedná se tak o přechodné ubytování. Jelikož se však jedná o průlomové rozhodnutí tak zůstává otázkou, zda bude tento závěr v judikatuře zastáván i do budoucna či zda se bude judikatura v tomto směru vyvíjet odlišně.
–––––––––––––––––
[1] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021, č.j. 6 Af 20/2020-28.
