„(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“
Aby soud dostál požadavkům kladeným judikaturou na poskytnutí řádného poučení dle § 118a o.s.ř., tak nepostačuje poskytnout toto poučení odkazem na zákonné ustanovení, ale je třeba, aby soud v konkrétních souvislostech poučil účastníky při jednání o neúplnosti jejich tvrzení a nedostatečnosti jejich důkazů1.
Zároveň by způsob, kterým bylo poučení konkrétně dáno, měl být přesně uveden též v protokolaci, neboť jinak nelze řádně prověřit, zda bylo poučení skutečně poskytnuto zákonným způsobem. Tento závěr ostatně zastává též uznávaná právní nauka i samotný Ústavní soud:
„Zatímco poučení o formální podstatě koncentrace (tedy o tom, kdy má přímo ze zákona dojít k nastolení skutkového a důkazního „stopstavu“ (§ 118b odst. 1, § 114c odst. 5, § 119a odst. 1), může být zaprotokolováno odkazem na zákonná ustanovení, poučení o konkrétních důvodech hrozící prohry ve sporu pro neunesení břemene tvrdit nebo prokazovat je třeba zaprotokolovat doslovně, nikoli pouze odkazem na § 118a odst. 1 až 3. Jinak vznikne pochybnost o tom, zda toto poučení bylo beze zbytku naplněno, což může být důvodem pro závěr, že nebyly naplněny veškeré podmínky pro koncentraci.“
„Ustanovení § 118a občanského soudního řádu vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Zákon předpokládá, že poučení bude protokolováno. Protokolace nesmí vzbuzovat pochybnosti, že se účastníkovi takového poučení dostalo, a přesto zůstal stran svých tvrzení nebo stran svých důkazních návrhů nečinný. […] Ústavní soud i v tom spatřuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).“2
Poučení dle ust. § 118a o.s.ř. má být tedy učiněno tak, aby účastník řízení měl představu o tom, jak bude rozhodnuto a aby nebyl následným rozhodnutím zaskočen, neboť v opačném případě je takové rozhodnutí třeba považovat za překvapivé3. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rovněž musí být účastníkovi řízení poskytnuta možnost doplnit tvrzení či chybějící důkazy:
„Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.“4
Současně je třeba zdůraznit, že poučovací povinnost dle § 118a o.s.ř. nelze nahradit poskytnutím poučení dle § 119a o.s.ř., neboť takový postup by byl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud judikuje, že je nutno odlišovat poučení dle § 119a o.s.ř. od poučení dle ust. § 118a o.s.ř.:
„Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je nutno odlišovat poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. na straně jedné a poučení podle § 118b o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř. na straně druhé. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 […] a jakým způsobem účastník na tuto výzvu reagoval. Naproti tomu poučení podle § 118b a § 119a odst. 1 o. s. ř. není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace řízení a neúplná apelace nastoupí.“5
V případě, že nebude účastníkům poskytnuto řádné poučení dle § 118a o.s.ř., tak se dle Nejvyššího soudu jedná o takové zásadní procesní pochybení, k němuž je třeba přihlížet z úřední povinnosti:
„Pokud soud prvního stupně […] aniž poučil žalovaného o plnění povinnosti tvrzení ohledně okolností významných pro rozhodnutí […] podle § 118a odst. 1 OSŘ, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.“6
Ze shora uvedeného je zřejmé, že judikatura klade na způsob poučení dle § 118a o.s.ř. poměrně striktní požadavky, které je nicméně s ohledem na důležitost tohoto procesního institutu nezbytné zcela bezvýjimečně dodržovat, neboť v opačném případě by bylo řízení zatíženo závažnou procesní vadou.
----------------
1) Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004.
2) Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006.
3) Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3562/2008 ze dne 26. 1. 2011.
4) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 ze dne 29. 3. 2011.
5) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4888/2014 ze dne 24. 2. 2015.
6) Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8. 4. 2003.
